Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Scott Turow: právník, který píše bestsellery

  5:51aktualizováno  5:51
Rozvážný, uhlazený Američan Scott Turow (1949) není jen úspěšným spisovatelem, ale také právníkem v oblasti trestního práva.

Scott Turow | foto: archiv

Svůj nejslavnější román, celosvětový bestseller z právnického prostředí Nedostatek důkazů (Alan J. Pakula podle něj natočil film Podezření s Harrisonem Fordem v hlavní roli.), tvořil ve vlaku, kterým dojížděl do práce.

Turow se však neomezuje na škatulku právnických thrillerů: svému otci, který byl za druhé světové války vojenským lékařem, věnoval román Obyčejní hrdinové o bojích na západní frontě, nyní píše hru inspirovanou teroristickými útoky na newyorské Světové obchodní centrum v září 2001.

Mnoho amerických autorů píše o tragédii 11. září. Umíte si představit podobné téma ze soudní síně?
Začal jsem hru, ale zatím nemá ani název. Uvidíme. Je o ženě, jejíž manžel zmizel při katastrofě podobné té z 11. září. Má to být rozjímání nad tím, jak se národní tragédie promítá do té osobní.

Toho dne jste byl v Chicagu?
Vlastně jsem byl v letadle. V Bostonu, v letu směřujícím do Chicaga. Když jsem své sekretářce ohlašoval zpoždění letu, v první chvíli jsem její zprávě nemohl uvěřit. Letadlo, do kterého jsem nastoupil, totiž startovalo z Bostonu jen několik minut před boeingem American Airlines, který pak narazil do budovy World Trade Centra. Byl jsem v letištní hale ve stejné chvíli, kdy jí procházeli únosci, dokonce jsem původně měl letět o něco později – možná jsem je těsně minul.

Oblíbeným hrdinou vašich knih je soudce George Mason, pochybující o sobě i o právu. Má být protiváhou neomylnému advokátovi Perrymu Masonovi z Gardnerových detektivek?
Je to dobrá otázka, ale nemyslím, že jsem byl tehdy až tak chytrý. George Mason má dlouhou historii, poprvé se letmo objevil už v Nedostatku důkazů, posléze byl vypravěčem příběhu Osobní křivdy, ale tam jste se o něm vlastně moc nedozvěděli. Takže jsem se rozhodl, že ještě dostane šanci, kterou často dávám svým postavám. Je to v podstatě správný chlapík: dobrý soudce, dobrý manžel a dobrý člověk. Ale je dokonalý? Ne. Je to Perry Mason? Ne. Dohání ho minulost, vědomí, že to, co kdysi udělal, je nyní považováno za zločin. Jak může prosazovat právo a neptat se, jestli tím zároveň neusvědčuje i sám sebe?

Čelil jste někdy podobným výhrůžkám a útokům, jakým čelí Mason ve vaší novince Promlčení?
Nikdy jsem nebyl soudcem, ale ten starý incident, který se náhle vynoří z minulosti, trochu připomíná mé vlastní vzpomínky z koleje. Objevila se tam mladá žena, která se přiopila takřka do bezvědomí a situace pak využili mnozí chlapci, kteří s ní souložili v krabici od lednice. Stalo se to v ložnici, kterou jsem obýval, ale tehdy jsem tam nebyl – dozvěděl jsem se o tom z doslechu. Bylo mi sedmnáct a hodně mě to rozhodilo: trochu jsem si přál, abych se toho zúčastnil, ale zároveň jsem soucítil s tou dívkou. Její příběh ve mně zůstal a poprvé jsem se ho pokusil vyprávět až po mnoha letech od oné události. Promlčení je příběh o nepříjemných vzpomínkách a pokusem se s nimi vyrovnat.

A co se stalo s těmi chlapci? Byli obviněni?
Tehdy? To nebyl zločin: podle teorie dívka dostala, co si zasloužila.

Kdy jste se rozhodl, že budete psát?
Snad už v jedenácti letech. Byl jsem nadšený čtenář, který chtěl stejné nadšení probouzet v druhých, vyjádřit příběhy, které máme v sobě. Byla to touha zachytit trochu toho rozechvění, které jsem získával z četby, ze sebe. Rozhodnutí stát se právníkem přišlo mnohem později, vyrůstalo z mé frustrující literární kariéry. Nechtěl jsem být učitelem, k němuž jsem směřoval, nechtěl jsem pracovat v zábavním průmyslu, mé knížky se neprodávaly. Musel jsem najít alternativu a lákaly mě otázky, které jsou pod povrchem. Ve skutečnosti jsem psaní nikdy neopustil, stále jsem se pokoušel kombinovat literaturu a právo.

Co mají ty dvě oblasti společného?
Především si zakládají na slovech, na přesnosti vyjádření. A druhou spojnicí jsou příběhy – příběhy obviněných, případů, příběhy, kterým naslouchá porota a soudce.

Podle vašeho románu Nedostatek důkazů vznikl film Podezření s Harrisonem Fordem. Líbí se vám?
Americký herec Brian Dennehy, který tam ztvárnil jednu z hlavních rolí, mi řekl: "Kdybychom zfilmovali všechno, co je v tvém románu, film by trval nejmíň čtrnáct hodin – a my budeme šťastní, když nám studio dá dvě. Každý film podle knihy je anotace." Měl v mnohém pravdu. Kdybych byl režisérem, asi bych se někdy rozhodl jinak, ale vznikl dobrý film. V New Yorku jsem jednou diskutoval s E. L. Doctorowem, podle něhož to nejlepší, co může spisovatele potkat, je, že si producenti koupí práva, a žádný film nenatočí. Ale podle mne je nejlepší udělat dobrý film z dobré knihy. Je to těžké, ale jsou tu nápadné výjimky jako Anglický pacient či Hodiny. Podle Doctorowových knih vznikly blbé filmy, ale nejméně jeden velmi dobrý – Ragtime. Hodně spisovatelů si neuvědomuje a snad ani nechce uvědomit tu obrovskou sílu vizuálních médií, jejich schopnost oslovit masy.

Píšete napínavé čtivé thrillery. Je pro vás hodně důležitý příběh?
Myslím, že mnohá díla dvacátého století, která se snažila děj popírat, dělala velkou chybu. Zápletka je určitý řád ve fiktivním vesmíru a neznamená, že musíte upadat do konvenčnosti, banality. Máte tu díla Harukiho Murakamiho či Garcíi Márqueze, kteří nepíšou tradiční příběhy v americkém pojetí, ale příběhy to jsou, a proto si získaly tolik čtenářů. Ale třeba Joyceovy Plačky nad Finneganem je mít už asi nikdy nebudou – podobně jako díla, pro která je jazyk důležitější než příběh.

Romány jsou podle vás v mnohém čitelnější než život. Ale neměla by být beletrie také trochu nejistá?
Čtenáři chtějí v knížkách porozumět tomu, čemu v životě porozumět nemůžou. Očekávají pravdu o osudech jiných lidí, touží po konečném rozhřešení. Například můj román Obyčejní hrdinové se zabývá identitou a rodinnou minulostí. Lidé si někdy nejsou jistí, kým vlastně byli jejich rodiče, jak reagovali v určitých situacích, zda byli odvážní nebo zbabělí. Román odpovídá na tyto otázky způsobem, kterým na ně život pokaždé odpovědět neumí.

A vy jste si rodinnou minulostí jistý?
Myslím, že ano – alespoň vypadám jako oba mí rodiče.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Kunal Nayyar na Emmy Awards (Los Angeles, 22. září 2013)
Manželka si myslela, že Teorie velkého třesku je porno, líčí herec

Kunal Nayyar patří mezi nejlépe placené televizní herce světa. Už deset let září v oblíbeném sitcomu o partě kalifornských podivínů Teorie velkého třesku jako...  celý článek

Jiří Kuběna u hradu Bítova, kde sloužil jako kastelán.
Zemřel básník a „šestatřicátník“ Jiří Kuběna. Vydával v samizdatu

Jiří Kuběna, který se řadil ke generaci šestatřicátníků společně s Václavem Havlem nebo Violou Fischerovou, zemřel ve čtvrtek ráno ve věku 81 let po dlouhé...  celý článek

Prezident Václav Havel se svou první ženou Olgou na Hrádečku v roce 1993
RECENZE: Utajené vládkyně by si zasloužily více autorovy péče

Říká se, že za každým velkým mužem se skrývá ještě větší žena. Tak otevírá spisovatel a novinář David Glockner svou knihu Utajené vládkyně, ve které píše o...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.