Schizofrenik s duší mezi nebem a zemí

Islandský film Andělé všehomíra vznikl podle stejnojmenného románu Einara Mára Gudmundssona, který vyšel v České republice letos v květnu. Gudmundsson je stálým tvůrčím partnerem u nás dobře známého islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona, který je častým hostem karlovarského filmového festivalu - v letech 1992 a 1995 byl členem poroty. Hlavní postavou dramatického příběhu Andělé všehomíra je mladík Paul trpící schizofrenií.

Příběh zavede diváky do Paulova rodinného kruhu, mezi přátele a jeho dívku (Halldóra Geirhardsdóttir), kterou miluje. Pak se Paul ocitá kvůli své nemoci na psychiatrickém oddělení, kde se setkává s pestrobarevnou společností: Óli Beatle (Baltasar Kormákur) věří, že složil všechny písně Beatles a poslal jim je formou telepatické zprávy (dodnes nedostal žádný honorář), kultivovaný a vzdělaný Viktor (Bjórn Jörundur), který se někdy proměňuje v Hitlera a Peter (Hilmir Snaer Gudnason), Paulův spolubydlící, závislý toxikoman, žije pod dojmem, že napsal doktorát o Schillerovi na čínské univerzitě.

Andělé všehomíra Island, 1999
Režie	Fridrik Thór Fridriksson
Scénář	Einar Már Gudmundsson
Kamera	Harald Paalgard
Střih	Skule Eriksen Sigvaldi Kárason
Hudba	Hilmar Örn Hilmarsson
Hrají	Ingvar E. Sigurdsson, Baltasar Kormákur, Björn Jörundur Fridbjörsson, Hilmir Snaer Gudnason, Margrét Helga Jóhansdóttir ad.
Žánr	drama
Délka	97 minut
Premiéra	19. října 2000

Šest týdnů po islandské premiéře byl film o mentálně nemocném muži a jeho úsilí najít si cestu životem na špičce domácího  žebříčku. Film Andělé všehomíra shlédlo zatím třicet procent islandské populace. Režisér Fridrik Thór Fridriksson natočil v roce 1991 film Děti přírody, který byl nominován na Oscara.

Recenze Mirky Spáčilové Na Islandu se spolu smích a smrt nevylučují

Andělé všehomíra jsou opravdu hodně dobrým filmem. Ale režisér Fridrik Thór Fridriksson nechť promine jedno: svůj snímek vidí jako optimistickou komedii, ač optimistické a komediální je v něm snad jen to, že smích a smrt se nevylučují.

"Nejsem muž, jsem oblak v kalhotách," říká hrdina Paul, zrozený skutečným osudem scenáristova mrtvého bratra postiženého těžkou duševní chorobou. Je to schizofrenik, ale ne podle estrádních představ o legračních magorech. Je to umělec, nikoli však v duchu schématu "tvůrce rozervaný rovná se tvůrce geniální, leč nepochopený". Paul je zkrátka mladík, jenž krmí své okolí slovy: bláznivými historkami malou sestru, lyrickými příměry svou dívku, jež ho však brzy opustí. Mladík, který podobně jako jeho příští druzi z psychiatrické léčebny o všem trochu moc přemýšlí a chce život "naplno, jako zemětřesení". Což je spolu s jeho chorobou vražedná kombinace, zvláště díky kontrastu Paulovy rodiny: poklidné, obyčejné, tím více pak zmatené a bezmocné vůči teroru, jímž ji nemocný syn zraňuje.

Věčná otázka, zda ti "normální" nežijí v blázincích a naopak "šílenci" nechodí po svobodě, se proplétá, ač nepojmenována, i Fridrikssonovým filmem. Hrdina debatuje se svým lékařem, zda má schizofrenie kořeny v duši národa, nebo za všechno může NATO, a doktor reaguje pověstným "brzy si vyměníme místo". Sotva Paul přijde do ústavu na útesu nad mořem takříkajíc na konci světa, beztak už tísnivě pustého a holého, kde jsou lidé zalezlí v norách a jen občas se kdosi schoulen probíjí deštěm, jako by se ocitl na své planetě.

Mezi sterilní bělobou a přítmím kuřárny už není potřeba cokoli předstírat, tady se může oddat disputacím s kolegy, kteří zosobňují onu slibovanou komiku. Zase je tu chlapík tvrdící, že napsal písně Beatles, jiný pacient hájí Hitlera a další líčí, jak v Číně proslavil Schillera. Ani tady to ovšem nejsou slintající klauni: jejich debaty jiskří humorem inteligentních lidí na pomezí bezelstné opravdovosti a sžíravé provokace. Písničkář zaskočí k islandskému prezidentovi s nabídkou "já bych to vzal po vás" a místo pohřbu kamaráda si dopřejí zvláštní tryznu, velkolepou žranici v noblesním podniku - bez peněz. Ať je to rebelie recesistů, nebo možná pokus o sváteční chvilku důstojnosti, všechno je lepší než v invalidním důchodu osaměle telefonovat neznámému hlasu v nočním rádiu.

Výroky typu "Člověk má sedm životů, jako je dnů v týdnu, a v tomhle životě je neděle" zde plní roli bonmotů či šibeničních žertů, ale postupně nabývají nového smyslu. Nekonečné prázdnotě pak dodá výraz smíření s nezvratitelností režisérův postup střihu: hrdiny z předchozí scény nenechá v příštím obraze odejít, nýbrž je z týchž kulis "vymaže": jako přízraky, jimiž se cítili být.

Andělé všehomíra

Andělé všehomíra

Andělé všehomíra

Andělé všehomíra

Andělé všehomíra