Ještě v osmnácti byl nynější laureát několika cen z filmových festivalů v Cannes a Berlíně odhodlán zasvětit život flamenku. "Kdysi jsem jedné slavné profesorce předvedl pár tanečních figur, o nichž jsem byl přesvědčen, že je zvládám dokonale. Taktně mi naznačila, že by bylo lepší věnovat se něčemu jinému. A tak točím filmy," vzpomínal onehdy režisér, k jehož nejslavnějším snímkům patří filmy zasvěcené tanci, například Flamenco či Tango.
První celovečerní snímek, drama o mladých delikventech Páskové (1959), natočil absolvent filmové školy v Madridu s minimálními prostředky a neherci. Ačkoli na festivalu v Cannes sklidil uznání od filmových kritiků včetně velikána španělské kinematografie Luise Buňuela, ve Španělsku cenzura film nepustila do kin.
Na další film, Pláč pro banditu, si musel Saura, který si všechny scénáře k filmům píše sám, nebo se na nich alespoň autorsky podílí, počkat až do roku 1963. Roli kata, cenzurou značně zredukovanou, si v příběhu o legendárním rebelovi 19. století zahrál Buňuel.
Do encyklopedií se "mladý klasik" Saura zapsal dramatem čtyř lovců a přízraků jejich minulosti Hon (1965), za nějž získal v Berlíně Stříbrného medvěda za režii.
Následovalo 15 let spolupráce s producentem Elíasem Querejetou, z níž se zrodily snímky, jejichž protagonisté jsou téměř vždy odsouzeni k smrti, fyzické či duchovní. Ta však mnohdy přichází jako naplnění touhy pramenící z "tragického pocitu života v lidech a národech".
Saurův pesimismus, pro nějž s ním ukončili pracovní poměr na madridské filmové škole, kde několik let přednášel, má kořeny v jeho dětství: "Bomba padající na školu, holčička se zakrvácenou tváří, válečné písně, hlad, mrtví..." Španělskou občanskou válku zachytil Saura i v knize To světlo.
Třináct tvůrčích let strávil Saura s dcerou slavného Charlieho Chaplina Geraldinou, která se poprvé objevila v jeho černé komedii Peppermint frappé (1966) a v sedmdesátých letech pak ve snímcích Doupě, Zahrada rozkoší, Anna a vlci, Starý dům uprostřed Madridu nebo Eliso, můj živote. Posledním plodem jejich spolupráce byl film Maminka slaví 100. narozeniny (1979), jenž si vysloužil oscarovou nominaci. Ty má Saura tři. "Nedovedu si své filmy bez Geraldiny představit. Stále mě udivuje šíří hereckého talentu, ale i hlubokými vědomostmi." Tvůrčí i lidský vztah se však vyčerpal, Geraldina opustila Sauru a Saura opustil svá témata.
Osmdesátá léta znamenala pro režiséra, jehož silně ovlivnil mimo jiné argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, období značných protikladů. Začalo v roce 1981 Zlatým medvědem za snímek Rychle, rychle, vrcholilo umělecky i komerčně trilogií Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska a končilo meditací o svatém Janu z Kříže Temná noc (1988). Rok nato natočil Saura historický velkofilm El dorado, který je dosud nejnákladnějším filmem v dějinách španělské kinematografie.
Poslední snímek Buňuel a stůl krále Šalamouna (2001) věnoval Saura svému učiteli, dlouholetému příteli a krajanovi z Aragonska. Ze stejného kraje pocházel i další génius a protagonista Saurova filmu Goya v Bordeaux (1999). s Filmem přijel loni Saura na mezinárodní filmový festival do Karlových Varů a odvezl si odtud Zlatý křišťálový glóbus za dlouholetý přínos světové kinematografii.
První celovečerní snímek, drama o mladých delikventech Páskové (1959), natočil absolvent filmové školy v Madridu s minimálními prostředky a neherci. Ačkoli na festivalu v Cannes sklidil uznání od filmových kritiků včetně velikána španělské kinematografie Luise Buňuela, ve Španělsku cenzura film nepustila do kin.
Na další film, Pláč pro banditu, si musel Saura, který si všechny scénáře k filmům píše sám, nebo se na nich alespoň autorsky podílí, počkat až do roku 1963. Roli kata, cenzurou značně zredukovanou, si v příběhu o legendárním rebelovi 19. století zahrál Buňuel.
Do encyklopedií se "mladý klasik" Saura zapsal dramatem čtyř lovců a přízraků jejich minulosti Hon (1965), za nějž získal v Berlíně Stříbrného medvěda za režii.
Následovalo 15 let spolupráce s producentem Elíasem Querejetou, z níž se zrodily snímky, jejichž protagonisté jsou téměř vždy odsouzeni k smrti, fyzické či duchovní. Ta však mnohdy přichází jako naplnění touhy pramenící z "tragického pocitu života v lidech a národech".
Saurův pesimismus, pro nějž s ním ukončili pracovní poměr na madridské filmové škole, kde několik let přednášel, má kořeny v jeho dětství: "Bomba padající na školu, holčička se zakrvácenou tváří, válečné písně, hlad, mrtví..." Španělskou občanskou válku zachytil Saura i v knize To světlo.
Třináct tvůrčích let strávil Saura s dcerou slavného Charlieho Chaplina Geraldinou, která se poprvé objevila v jeho černé komedii Peppermint frappé (1966) a v sedmdesátých letech pak ve snímcích Doupě, Zahrada rozkoší, Anna a vlci, Starý dům uprostřed Madridu nebo Eliso, můj živote. Posledním plodem jejich spolupráce byl film Maminka slaví 100. narozeniny (1979), jenž si vysloužil oscarovou nominaci. Ty má Saura tři. "Nedovedu si své filmy bez Geraldiny představit. Stále mě udivuje šíří hereckého talentu, ale i hlubokými vědomostmi." Tvůrčí i lidský vztah se však vyčerpal, Geraldina opustila Sauru a Saura opustil svá témata.
Osmdesátá léta znamenala pro režiséra, jehož silně ovlivnil mimo jiné argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, období značných protikladů. Začalo v roce 1981 Zlatým medvědem za snímek Rychle, rychle, vrcholilo umělecky i komerčně trilogií Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska a končilo meditací o svatém Janu z Kříže Temná noc (1988). Rok nato natočil Saura historický velkofilm El dorado, který je dosud nejnákladnějším filmem v dějinách španělské kinematografie.
Poslední snímek Buňuel a stůl krále Šalamouna (2001) věnoval Saura svému učiteli, dlouholetému příteli a krajanovi z Aragonska. Ze stejného kraje pocházel i další génius a protagonista Saurova filmu Goya v Bordeaux (1999). s Filmem přijel loni Saura na mezinárodní filmový festival do Karlových Varů a odvezl si odtud Zlatý křišťálový glóbus za dlouholetý přínos světové kinematografii.
 Španělský filmař Carlos Saura převezme na 35. Mezinárodním filmovém festivalu Zvláštní cenu - Zlatý křišťálový globus za dlouhodobý přínos světové kinematografii. |
 Režisér Carlos Saura, jedna z největších hvězd letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. |
 Držitel ceny za mimořádný přínos světové kinematografii španělský režisér Carlos Saura (vlevo) a brazilský režisér Andrucha Waddington (vpravo), jehož film Eu tu eles vyhrál křišťálový globus, 16. 7. 2000 |
 Španělský režisér Carlos Saura v Praze. |
 Španělský režisér Carlos Saura v Praze. |
 Španělský režisér Carlos Saura v Praze. |
