Po černobílých dokumentaristech Bohdanu Holomíčkovi, Viktoru Kronbauerovi, Karlu Cudlínovi a dvojici Štěpánka Stein & Salim Issa, představující mladší generaci tvůrců zaměřených na stylizovanou a barevnou fotografii, byl k této zakázce vyzván Jan Saudek (1935).
Saudek odevzdal práci, která do edice vnáší další fazetu, ale u níž je rovněž cítit účelovost vyplývající nikoliv ze zakázkové podstaty projektu, nýbrž z množství energie, kterou Saudek byl schopen a ochoten této věci věnovat.
Slova, slova, slova
Pozvaný fotograf může v knize o Národním divadle uplatnit svůj autorský rukopis. Saudek tak učinil měrou téměř úplnou, tedy až na to, že nikdo z první scény není v knize vyfotografován nahý – jediným (cudným!) aktem je zde snímek, na němž je obnažen sám Saudek.
Během projektu si stoupl či se posadil před objektiv hned několikrát, nechal před něj nastavit i svého několikaměsíčního syna Matěje.
Na tradiční míře exhibicionismu a emfatičnosti se nemůže nepodílet fotografovo slovo.
O členech Národního divadla praví například: "Prohlížel jsem si ty skromné obrázky a vzpomínal na všechny. Byly to hvězdy na jitřní blednoucí obloze brzy ráno. Zmizeli z mého života, ale já je mám u sebe, snad i v sobě, jednou provždy – a tady je máte. Vždyť já jsem v těch jedinečných lidech fotografoval svůj Národ."
Stejně grandiózní tón zvolil i šéf ND Ondřej Černý v úvodním textu knihy: "Realita se slévá s jevištěm, postava s protagonistou. A jak jsou přitom ty fotografie přesné a přesvědčivé! Syrovost obrazu a ostrost kontur i nápadu se snoubí s citlivým pohledem do vnitřku lidské povahy a charakteru divadelní postavy. Setkání s Janem Saudkem bylo pro nás všechny mimořádným zážitkem. A jeho fotografie ihned vstoupily do análů Národního divadla,“ píše ředitel, jehož portrét se v publikaci nachází hned mezi prvními.
U předchozích svazků této edice fotografové měli systematizující ambice – ukazovali soubory a členy Národního divadla na jevišti, ale hlavně v zákulisí.
Kromě výkonných umělců snímali i provozní personál. Saudek v historické budově ND fotil pouze sebe – v hledišti i před Hynaisovou oponou. Lidi z první scény naopak zval k sobě do ateliéru před proslulou zeď.
Víc Saudka než divadla
Postupoval velmi výběrově: v ateliéru se neobjevili žádní "provozáři" a nikdo z opery; jen na konci knihy zastupuje hudebníky smyčcový kvartet, nasnímaný jak před ateliérovou zdí, tak ve výklenku chrámové stavby – pokud to není montáž.
Nebylo by až tak divu. Saudek sice v knize zachovává tradiční vizuální a aranžérské atributy svého portrétování, dokonce tu pozorujeme návrat k černobílé netónované fotografii, avšak podíl ruční práce jeví se o dost menší než kdysi.
Je-li tady tónování přece jen uplatněno, nese rysy digitální "hladkosti". Soudobé technologické možnosti pak Saudek téměř jistě využívá kupříkladu při spojování různých záběrů téhož člověka do jedné výsledné fotografie. Dekadentně staromódní nádech Saudkových prací je tudíž stále více simulací, neboť autor se novým technologiím nebrání.
Členové a členky baletu fotografovi před zdí vystřihli různé fyzicky náročné figury, u činoherců Saudek hojněji využívá posunů mezi civilem a kostýmem, schopností proměny výrazu. Celkově lze konstatovat, že ty portréty vesměs mají větší důstojnost a přirozenost než v knize zastoupená slova.
Jan Saudek si zkrátka vybral osobnosti, jimž nemusel dlouho nic vysvětlovat, nacvakal je s jistotou, které za uplynulá desetiletí nabyl, své Já do snímků bez problémů dostal, je to v prvé řadě jeho kniha, teprve pak kniha Národního divadla o Národním divadle. Obrazové informace o tom, co se v ND v sezoně 2006/2007 dělo a hrálo, musí divák hledat jinde.
Hodnocení MF DNES: 60 %
