Joe Satriani se svými třemi spoluhráči předvedl přesně to, co se od něj čekalo. Počínaje úvodním I Just Wanna Rock, které je právě teď jeho žebříčkovým hitem, vychrlil na publikum neuvěřitelný vodopád zvukových barev, kytarových triků, efektních proměn tempa, vazeb a dozvuků.
I člověk obeznámený s jeho deskami se nestačil divit, že se pasáže, které chápe na nahrávkách jako multiplaybacky, dají zahrát na jednu kytaru. Výkon "Paganiniho elektrické kytary" místy publikum ohromil tak, že zapomnělo tleskat a poskakovat a jen v úžasu civělo na jeho rychlé prsty.
Fascinující bylo i jeho liberální zacházení s hudebními styly. Nezřídka se v jeho víceméně nekonečném sólu napříč všemi skladbami objevilo jazzové, nebo dokonce pop jazzové téma, aby se v průběhu několika vteřin přirozeně proměnilo v raketově rychlý bluesrock, nebo dokonce v nejsurovější thrash metal.
Nutno ovšem říci, že Satriani má i své slabiny. Není lyrik a že by jeho kytara vyzpívávala nějaké emoce jako Santanova, Claptonova nebo Hetfieldova, to ne. Při pomalejších skladbách nebo mezihrách najednou vzniklo jakési prázdno.
Je evidentní, že král kytaristů svou slabinu dobře zná, a proto se na pódiu chytře stylizuje do hi-tech osobnosti, ani ne tak mutanta nebo robota jako spíš vylepšeného člověka budoucnosti. Tato podoba se k jeho instrumentální muzice organicky hodí, zvláště když ji umí nenápadně rozehrávat až k lehké nadsázce.
Satrianiho show s sebou přináší zvláštní dramaturgický problém. Ten člověk toho umí tolik, že po hodině svými šílenostmi diváky zahltí. A to je ještě další hodina před vámi! To se prostě nedá prodat.
Oč je na tom líp mnohem průměrnější muzikant, který předvede za koncert jen jeden nebo dva satrianiovské triky, a jeho fandové si pak o tom povídají celá léta. Tohle bylo něco jako se opít do němoty nejluxusnějším koňakem ve chvíli, kdy by stačila láhev vodky. Ale koneckonců, proč ne.
Joe Satriani
Praha, Arena HC Sparta, 3. června 2008. Předkapela: Steve Fister Band.
Hodnocení MF DNES: 90 %
