Jako Vondráčková umí splynout s písní nebo ji hlasem ovládnout, ale nemá tak dramatický výraz. Občas zpívá jako mechanický strojek, čímž připomíná Bartošovou.
Ať tak či tak, Šárka si vytvořila vlastní vokální styl, a to (nejen) v popu platí za bernou minci.
V porovnání s deskami kolegů, které vycházejí tento týden, je její deska nejpropracovanější. Zatímco album Standy Dolínka připomíná spíše zboží z předměstské tržnice, deska Věřím náhodám je tovar vyšší třídy, řekněme pro obchodní řetězce.
Ovšem nejde o novou módní kolekci. Některé hudební šaty, zvláště diskotékové písně Nechci být jenom tvůj sen či Chraň lásku svou, jsou stylově obnošené. Jejich texty, poskládané z klišé, je lepší moc nevnímat. Navíc mnohá vlákna hudebního přediva jsou příliš umělá.
Závěr alba připomíná skladiště lehce prošlého zboží, běžných balad i popu z 80. let. Jen píseň Stín a duet Sen, který Šárka Vaňková nazpívala s Dolínkem, se vymyká vroucnou melodií a zní podmanivě.
Rozjezd desky se povedl. Taneční píseň Každej den má rytmický švih i jiskru, Vaňková výborně frázuje. Skladbu Jen tak se nevzdám, která je vrcholem alba, nabíjí emoční napětí, které se hromadí v podloží těkavého rytmu. I písně Lásku dávej nebo Jsem tvůj anděl vyženou člověka na parket. A song Hvízdni je zábavná drzost, která překvapí jadrnějším textem Jana Krůty ("chováš se jak kretén, nejsi heslo v žádným who is who, nula jsi, éro vysmátý").
V nabídce autorů uspěly hlavně příspěvky ze zahraniční databáze firmy BMG, které byly buďto melodicky výraznější, nebo jim producenti vtiskli živější doprovod.
Zpěvačka svou roli zvládla, její hlas je originálnější než hudba. Ale Vaňkové chybí vlastní tým, který by pro ni dělal specifickou hudbu. Jistotu, že se Šárka Vaňková udrží delší dobu na scéně, člověk z téhle desky ještě nemá.
 Zpěvačka Šárka Vaňková |
