Loni při natáčení seriálu Sanitka II bylo Jaromíru Hanzlíkovi 65 let.

Loni při natáčení seriálu Sanitka II bylo Jaromíru Hanzlíkovi 65 let. | foto:  Dan Materna, MAFRA

GLOSA: Druhá Sanitka u diváků vyhrávala. Ale čím: akcí, nebo romancí?

  • 37
Seriál Sanitka 2 splnil, co Kavčí hory potřebovaly. Vyhrával. Pokračování záchranářské kroniky z 80. let sledovala v průměru třetina lidí trávících pátečních večery s televizí; po prvním dílu jich trochu ubylo, pak zase postupně přibývalo a předposlední epizoda se poprvé vyhoupla přes půldruhého milionu diváků.

V České televizi mohou nad zítřejším závěrečným dílem Sanitky 2 otevřít šampaňské. Otázkou je, čím Sanitka 2 nakonec zabrala. Zda skutečně velkoryse natočenými, moderně pojatými akčními scénami v dramatických situacích chaosu a zmaru, které obsahuje i zítřejší zásah mezi troskami rockového klubu, nebo naopak přilepenými romancemi s kazatelským nánosem, které umí Ordinace v růžové zahradě napsat i líp.

S nadsázkou řečeno, jestli zájem zvedali "mladočeši", kteří ocenili režijní sebejistotu rychlých, věcných, střízlivých, čistě profesních výjevů, srovnatelnou se zahraničními ukázkami žánru - nebo pomyslní "staročeši" sledující s nostalgií, jestli se k sobě původní seriáloví partneři vrátí a zda ti noví dojdou zaslouženého štěstí.

"Dvojka" Sanitky je dvojznačná i v dalších ohledech. Do výroby ji schválilo ještě minulé vedení ČT; pro srovnání, nynější šéfové dali zelenou seriálu Cirkus Bukowski, který svým stylem jako by zastupoval úplně jiné století.

Režisér Filip Renč dostal text, v němž nesouhlasil věk staronových postav, a příliš viditelné švy mohl překrývat jen obrazovou bravurou. Takže na jedné straně se slaňovalo jako v americkém thrilleru a na druhé straně se srdceryvně slzelo ve stylu telenovel - Ach, miluji tě, leč nemohu opustit manžela v úzkých, odpusť a zapomeň, lásko! Což se promítalo i do herecké falše hlavně u postavy Dagmar Havlové, zatímco skutečné drama "vyráběli" bezejmenní v krajních situacích.

A konečně Sanitka 2 sice "řízla" do některých živých ran současnosti včetně romských či muslimských motivů, jenže zároveň si plácala dětinské bábovičky kolem komunální politiky zákeřných náměstků; exprimátor v roličce primátora podobně jako skutečný lékař v doktorské epizodce byli spíše výrazem režijní hravosti než autorské oddanosti realitě.

Do třetice už ne

Závěrečný díl všechny rozporné stránky příkladně spojuje. Divák, který si chce zachovat iluze, nechť se nechá unášet působivou náladou postkatastrofického otevření poslední epizody, kterou ruší jen nadbytečné chorály; pak si řekne, že Renč je docela frajer, popřeje mu příště vydatnější scénář a půjde na pivo. Kdo si chce užít dosyta ulepených moralit o prozření bulváru, určování otcovství či síle kolektivu, doputuje s hrdiny až tam, kde stáli na samém počátku, tedy k hromadnému objímání, líbání a poplácávání na pražském letišti.

Jestli však finále nenápadně naznačuje, že třetí řada Sanitky není vyloučena,  měli by "mladočeši" vyrazit na protestní demonstraci.

5. září 2013