Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šampaňské i o Velikonocích

  12:16aktualizováno  12:16
Rok co rok k nám chodí na sto koledníků, tvrdí Veronika Žilková. Herečka, která připomíná velkou vodu, o sobě říká, že dříve bývala seriózní a uzavřená. Přišla přesně, protože nedochvilnost nenávidí. Řekla si o cigaretu a na úvod vychrlila historku o nemožných novinářích. I bez rtěnky, řasenky a pudru byla přitažlivá. A až překvapivě příjemná.

Čím jste zralejší, tím víc se líbíte mužskému publiku. Ale co vy máte proti chlapům, že je odrazujete někdy i hodně ostrými výtkami?
To je velký omyl! Chovám k mužům hluboký obdiv. Ale pozor - ke skutečným mužům a ne ke srágorkám, které se za muže jenom vydávají! Vždycky říkám, že mým snem je sedět u okna, vyšívat a čekat, až ke mně přijede rytíř z boje.

Teď o Velikonočním pondělí na rytíře asi nenarazíte, ale možná k vám dorazí koledníci.
Jaképak možná. Bydlím na kraji Prahy, v Suchdole, a rok co rok k nám chodí na sto koledníků.

Přeháníte!
Kdepak, přijďte se podívat, jak jsem vždycky seřezaná. A jak vypadá na druhý den náš barák. Zdevastovaný, zlitý, všude bahno... V Suchdole žiju dvacet let a celou tu dobu se snažím, aby se tam Velikonoce slavily jako velký svátek.

Daří se to?
Mám hroznou radost, že se mi zvyk koledovat a vzájemně se setkávat podařilo obnovit. Je moc příjemné, když jdu v listopadu naší vesnicí a lidi na mě řvou: Těš se, oVelikonocích přijdeme! Díky pomlázce se tam všichni známe. Stane se, že za mnou na diskotéce přijde osmnáctiletý kluk a opilým hlasem říká: Hele, já už k vám na Velikonoce chodím od první třídy. No řekněte, není to fajn? S některými lidmi se vidíme třeba jen jednou za rok, při koledě, ale víme o sobě. A já mám příjemný pocit, že když mi někde zhasne auto a nevím, co s ním, můžu se u nich zastavit pro pomoc.

Jak se na příchod tolika koledníků chystáte?
Nakupuju čokoládová vajíčka a různé sladkosti, pro dospělé chlast, protože jsou víc než na cukrovinky zvědaví na pořádného panáka. Fakt je, že za Velikonoce utratím hrozně peněz. Ale stojí mi to za to.

Držíte půst?
Nedržím, jsem lajdácká křesťanka. Nepostím se ani na Štědrý den, protože si myslím, že půst nejspíš vymyslely hospodyně. Chtěly připravit slavnostní večeři, ale neměly čas chystat ještě oběd. A také věděly, že když navaří pořádný oběd, tak už jim velkou večeři nikdo jíst nebude.

Do kostela už nechodím

Přikládáte Velikonocům stejný význam jako Vánocům?
Větší. Velikonoce mám opravdu moc ráda. Mnohem raději než Vánoce, které mi nejsou tolik po chuti, protože všichni dostanou do očí takový tklivý pohled. Naráz mají pocit, jak se s každým musí mít rádi. Že se skini mají vzít za ruce s romskými občany a že je vhodné poslat nějaký peníz na chudé nebo na děti z dětských domovů.

To vám vadí?
Nesnáším to, protože lidi mají mít k sobě pozitivní vztah celoročně, nejen na Vánoce. I proto se mi víc líbí Velikonoce, dny oproštěné od vynuceného pocitu dobra. Jsou to svátky pohanského i křesťanského vzkříšení. Však se podívejte, jak to v přírodě vypadá na konci zimy. Člověk má dojem, že už se žádné stromy nikdy nezazelenají a že už tady bude pořád jenom temno, pošmourná obloha a smrt. A najednou to celé zase začíná. To jsou Velikonoce. Po depresi přichází další, lepší den, kdy se opět nadechnete a začnete znovu. Právě tohle si zaslouží mnohem větší oslavu než Vánoce. Symbolem Velikonoc je vajíčko, které představuje zárodek nového života.

Říkáte, že jste křesťanka. Chodíte v těchto dnech do kostela?
Také jsem řekla, že jsem lajdácká křesťanka, byť vychovaná v katolické rodině. Do kostela už nechodím, protože je pro mě příliš zkostnatělý. Myslím, že by všichni měli z kostelů vyjít do ulic a hledat Boha v sobě navzájem. Když jsem před časem přece jen do kostela o Velikonocích zašla, stál tam stařičký farář a říkal: Dnes by mělo bouchat šampaňské. Ne na silvestra, ale dnes, protože nyní slavíme to, že člověk je schopen po všem špatném opět začínat.

Jak jste si to vyložila?
Podívejte, je to, jako když vás vyhodí z redakce a řeknou: Jděte pryč, vaše články jsou hrozné. Vámi to otřese, ale nespácháte sebevraždu a zase to zkusíte někde jinde. O to jde - zkoušet to pořád znovu. To jsou vlastně Velikonoce, to je vzkříšení. Touha člověka překonávat překážky a nenechat se zlomit prohrami.

Vám se Velikonoce zamlouvají víc než Vánoce. Jenže vysvětlete to dětem, které o Vánocích dostávají dárky.
Tak jim dávejte dárky i o Velikonocích.

Ve vaší rodině to tak chodí?
Jistě, dostávají dárky i na Velikonoce. Proč by se mělo všechno odbýt jen na Štědrý den? To jsme si udělali my dospělí sami, že se pro nás z Vánoc stala metla. Dítě nedostane walkmana v listopadu, ale až pod stromeček. Jaký to má smysl? Moje děti ho klidně dostanou v listopadu.

Takže u vás se dárky na Vánoce nerozdávají?
Dáváme si dárečky o Vánocích, o Velikonocích i během roku.

Těší se vaše děti jako vy na Velikonoce víc než na vánoční svátky?
To nevím. Moji kluci se každopádně těší na to, že nás, mě a své sestry, budou smět zmlátit. Rituál, že holky je třeba švihat, aby z proutí získaly živou mízu, pečlivě dodržujeme.

Jste zavalena hereckými nabídkami. Vzala byste práci o Velikonočním pondělí?
Ne, pro mě je to sváteční den, který slavím třeba mnohem víc než svoje narozeniny.
Nebaví mě odpočívat

Jinak jste až extrémně pracovitá. Děsí vás nečinnost a lenošení?

Své práci nepřikládám enormní společenský význam. Nejsem člověk, který by se o sobě a svých výsledcích rád dočítal v novinách. To je mi ukradené. Dělám pro peníze a proto, že mě to těší. Neurazím se, když za práci, která mě baví, dostanu dobře zaplaceno. Pak si můžu žít podle svého. A pracuju hodně, protože mám pět dětí.

I kolem nich musíte mít hodně práce.
V podstatě je jedno, jestli peru hodně praček prádla, nebo jsem hodně v televizi. Byla jsem vychovaná k činorodosti, a tak jsem činorodá. Vlastně mě nebaví odpočívat, sedět na zahradě a opalovat se. Mně je na sluníčku blbě, tak raději něco dělám.

Proč některé zajímavé nabídky odmítáte?
Nemám fyzických sil nekonečně mnoho. A kromě profese se chci věnovat svým dětem.

V jednom dávném článku z roku 1988 jste prohlásila, že byste se své práce kvůli dítěti nevzdala. Ještě na tom trváte?
Ale jděte! Jak jsem to mohla říct, když jsem už na škole měla první dítě? Vyloučeno!

V novinách to stálo černé na bílém.
Víte, kolik se mnou vyšlo rozhovorů, které jsem ve skutečnosti nikdy nedělala?
Zrovna nedávno se v jednom časopise se mnou objevil dvoustránkový rozhovor a já tu redaktorku, která pod ním byla podepsaná, v životě neviděla. Pravda, předtím mě o rozhovor žádali, ale já odmítla, protože jsem s nimi nechtěla mít nic společného. Vidíte, oni si "moje" interview stejně pořídili.

Máme dům plný dětí

Jste velmi oblíbená a také velmi vytížená herečka. Jak je možné při tak napěchované kariéře vychovávat pět dětí?
Až jich budete mít taky pět, pak to pochopíte. Když máte jenom jedno nebo dvě, tak je moc pozorujete.

To znamená, že necháváte věcem volný průběh?
Víte, ono se samo vystříbří, co je skutečně důležité a co není. Při dvou dětech to prostě nepoznáte. Vždycky, už odmalička, jsem obdivovala velké rodiny. Ale nechápala jsem, jak někdo může mít a zvládnout třeba deset dětí. Teď, když jich mám pět, mi toho hodně došlo. Jednoduše musíte vsadit na to nejdůležitější. Je to podobné, jako když si zlomíte ruku. Potom tou zdravou začnete dělat věci, které byste dříve jednou rukou nezvládli.

Takže doporučujete početnější rodiny?
Můj muž naštěstí představy o velké rodině toleruje. Máme veliký dům plný dětí a jejich kamarádů i spousty dalších "cizorodých prvků". Ale nikomu to nenutím. Naopak, obdivuju lidi, kteří se kvůli profesi dětí vzdali.

Mluvíte ironicky?
Ne, vážně. Fakt obdivuju, když se někdo rozhodne dělat povolání na skutečných sto procent.

Vám nezní divně a nepřirozeně, když zdravá žena řekne, že nikdy nebude mít dítě?
Nevidím na tom nic, co by bylo v nepořádku. Možná ve své profesi vyzkoumá nebo dokáže něco důležitého a prospěšného, na co já s pěti dětmi nikdy nepřijdu. Třeba na štěpení atomu. Dokáže víc než ženy, které kolem sebe mají kupu drobotiny a stále kolem ní lítají.

A pak bude v padesáti sama.
Proto oceňuju její odvahu, že to riskla. Čemu se pořád divíte? Myslíte, že by Matka Tereza, kdyby se vdala, dokázala zachránit miliony dětí? Možná by měla vlastního syna a dceru, chodili by na klavír a na tenis, ale ona sama by na nic velkého neměla dost času. Potlačit vlastní mateřství musí být bolestivé. Já bych to nedokázala. Bála bych se, že budu v padesáti sama a opuštěná.

Máte doma k dětem hospodyni?
Naším životem prošly různé paní. Hlavně když děti onemocněly. Já si totiž nemůžu dovolit vzít paragraf. Jedna paní k nám chodí dvakrát týdně žehlit, což je práce, kterou dělám nerada. Za ni jsem ochotná zaplatit a odpustit si třeba nové boty.

Železného geniální tah

Poslední dobou jste si v populárním televizním pořadu TELE TELE přibrala k hraní ještě psaní scénářů. Jak jste v sobě objevila schopnost vymýšlet a psát?
Nouze naučila i Dalibora housti. Kluci, tedy Michal Suchánek a Richard Genzer, už byli unaveni a říkali mi: Buď to zabalíme, nebo se naučíš psát. Tak se teď střídáme. Stane se, že třeba něco rozepíšu, pak si s tím nevím rady, tak zavolám kluky a spolu dořešíme konec. Většinou se na všem dohodneme. Jediný, kdo má právo veta, je Michal, otec tohoto pořadu a diktátor.

TELE TELE se vysílá na Nově, kterou v lecčems parodujete. To je neobvyklé.
Je to geniální tah Železného. Přijde mi chytré, když si sám platí parodie na své pořady. Vyráží tím kritikům zbraně z rukou. Nepřímo říká: Ano, my víme, že to tak je.
Vypadá to, že si při natáčení užíváte samou legraci. Ale filmaři rádi prohlašují, že dělat komedii není žádná sranda.
Točí se čtyři dny v týdnu a po čtyřech letech je to hodně únavné. Mnohem víc fyzicky než psychicky. Avšak kluci jsou úžasní. Stává se, že když spolu mají dva chlapi firmu, tak to úplně neklape, protože jeden chce být lepší než druhý. Michal s Geňou rivaly nejsou. Kamarádí spolu od školy a baví je se doplňovat.

Myslíte, že se TELE TELE stále ještě zlepšuje?
Řekla bych, že jsme se naučili vzájemně si víc naslouchat. Copak Michal s Geňou, ti si rozuměli od začátku. Ale pro mě to byla úplně jiná práce. Dřív jsem bývala konvenční herečka, takže první měsíce v TELE TELE mi přinášely utrpení. Mnohé mi bylo dost vzdálené. Dnes jsem klukům hrozně vděčná. Donutili mě k novým věcem a k tomu starému se už ani nechci vracet.

Co přesně vám bylo vzdálené?
Totální neúcta k čemukoliv. Michalovi a Geňovi je úplně fuk, jestli je někdo respektuje, má rád nebo je nesnáší. Oni mají jediné předsevzetí aby je to bavilo. Vidím na nich až chorobnou touhu po vnitřním pobavení. To já bývala spíš taková seriózní a uzavřená.

Snad ne i stydlivá?
I tak to lze říct. A víte, že dneska už je mi taky naprosto jedno, co si o mně kdokoliv myslí.

To je k nevíře.
Klidně mi nevěřte. Když si lidi nebudou povídat, že kradu nebo lžu, tak to ostatní je mi fuk. Novináři se mě často ptají, zda se v TELE TELE nezahazuju. Jenže já vím, proč to dělám. Zprvu nás moc lidí nesledovalo. Ale letos to bylo vyhlášeno jako nejoblíbenější televizní pořad. Takže TELE TELE nebaví jenom nás, ale i diváky.

Čím je podle vás tak přitažlivý?
Je půlhodinou, při které nic neplatí. Podívejte, okolní svět vás nutí, abyste koupili určitý prací prášek, protože je výborný, zaručeně nejlepší a překrásně a dočista vám vypere košili. A my na to vlastně říkáme: Lidi, vůbec nevadí, když máte košili zašlou a špinavou. Netrapte se a vemte si čisté tričko!

VERONIKA ŽILKOVÁ
Narodila se 16. října 1961 v Praze v rodině hudebního pedagoga Václava Žilky. Vystudovala DAMU. Po absolutoriu v roce 1984 nastoupila do Městských divadel pražských. Hostovala v Národním divadle. Dnes je členkou pražského Činoherního klubu. Za roli Marjánky ve filmu Zapomenuté světlo získala Českého lva. Další role ztvárnila mimo jiné ve filmech Eliška má ráda divočinu, Otesánek, v televizních seriálech To jsem z toho jelen a Šípková Růženka. Na divadelních prknech zaujala diváky v inscenacích Rodina Tótů, Joe Zabiják, Sex noci Svatojánské, Třetí zvonění a Deskový statek. K jejím nejvýraznějším angažmá patří zábavný pořad TELE TELE na Nově, kde působí nejen jako herečka, ale také jako dramaturgyně a scenáristka. Je tiskovou mluvčí neziskové organizace Prosaz zabývající se sociální rehabilitací občanů se zdravotním postižením. Je podruhé vdaná, vychovává pět dětí, z nichž dvě si osvojila.

Veronika Žilková

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.