Čtyřiatřicetiletý norský režisér Stefan Herheim ji sice částečně upravil, ale hlavní idey se nevzdal. Původní příběh o skupince Evropanů, zajatých Turky a posléze propuštěných díky osvícenému pašovi Selimovi, nechce autor vyprávět.
Tvrdí totiž, že na to, aby se lidé vzájemně zcizili a uvěznili v hlubinách vlastního já, nepotřebují být zavřeni do orientálního paláce, stačí jim k tomu měšťanský byt. A především, postava Selima je podle režiséra tak neskutečná, že vlastně neexistuje.
Jeho proslovy přebírají ostatní postavy. Režisér navíc dialogy přepracoval, aby podpořil psychoanalytický charakter svého pojetí, zkoumajícího, jak se lze přiblížit k ženě. Herheimův nápad nepostrádá logiku, otázka je, jak ho lze (a zda vůbec) ztvárnit na jevišti.
Nový příběh se odehrává v obývacím pokoji, kde se pohybuje hned několik svatebních párů, mezi nimi i obě zamilované dvojice - Belmonte s Konstancí a Blonda s Pedrillem. Řeší pochybnosti o lásce, věrnosti a vlastní identitě. Mají přitom k dispozici soudobý domácí inventář, včetně žehličky, pračky a sporáku.
V Mozartově opeře však je ještě jedna postava, strážce harému Osmin. Ten v inscenaci vystupuje coby černě oděný páter, jenž pronásleduje hrdiny jako jejich špatné svědomí. Nakonec všechny páry oddá, podle motta celé hry: koho člověk nemůže získat láskou, s tím musí uzavřít sňatek.
Ale to všechno je jen jedna rovina Herheimova vyprávění, protože postavy a situace nabývají mnoha dalších významů. A v tomto labyrintu se nit Herheimovy inscenace ztrácí, až zmizí docela. Režisérovy myšlenky, poskládané jedna přes druhou, nelze sledovat a luštit.
Mozartova opera, kterou Herheim nevyložil novým způsobem, ale jen ji přetížil přemrštěným psychologizováním, si jde svojí cestou, a tak se člověk baví jednotlivými situačními scénkami: třeba tou, v níž rozpálená žehlička poslouží jako zbraň. Jména zpěváků nejsou ani moc důležitá, protože jejich výkony, ač obstojné, rozhodně nedosáhly úrovně, jakou by člověk očekával od nejprestižnější přehlídky světa.
Trochu té muzikantské radosti nakonec obstaral vlastně jen Orchestr Mozartea pod taktovkou rázné britské dirigentky Julie Jonesové. Jak je vidět, i v Salcburku se občas utnou.
