GLOSÁŘ: Nudu v obrazárně nezaplaší ani hvězdná průvodkyně Anna Nětrebko

Na první pohled to může vypadat jako detektivní hra o vraždě v Louvru. Omyl. Jde o Verdiho operu Trubadúr, kterou v těchto dnech uvádí Salcburský festival s hvězdnou sopranistkou Annou Nětrebkovou v hlavní roli. Tenorista Jonas Kaufmann zase zpívá v inscenaci Beethovenova Fidelia beze slov.

Operní přehlídka, která se vždy v létě koná v Salcburku, platí za nejprestižnější na světě. A protože módní trendy velí měnit opery k nepoznání, dělají to i zde. Myšlenka v tom bývá zřídkakdy a nenašel ji ani lotyšský režisér Alvis Hermanis, který je pod Trubadúrem podepsán.

V tištěném programu tvrdí, že ho zajímá, co se děje v hlavách průvodců v galeriích, kteří se neustále pohybují mezi tolika starými obrazy. Mohou si k nim vytvořit hluboký vztah, který někdy přeroste až v identifikaci s vyobrazenými jedinci z historie.

A tak z jednotlivých postav Verdiho opery udělal průvodce v nejmenovaném muzeu a nechal je převtělit do hrdinů Trubadúra ze Španělska 15.století. Jakž takž to funguje v první scéně, kde velitel stráže Ferrando vypráví temnou rodinou historii svého pána. To ještě může ukazovátkem upozorňovat na jednotlivé obrazy a vysvětlovat, jak starý hrabě Luna dal upálit cikánku, protože údajně očarovala jeho mladšího syna, kterého pak z pomsty ukradla cikánčina dcera Azucena.

Ale potom se koncepce rozpouští. Opera prostě nedovolí hrát příběh průvodkyně, která si vyfantazíruje, že je šlechtičnou Leonorou, o kterou usiluje hrabě Luna, ale která miluje trubadúra Manrica, který zase netuší, že je ztraceným bratrem svého rivala.

Giuseppe Verdi: Trubadúr

60 %

Dirigent Gianandrea Noseda

Režie Alvis Hermanis

Salcburský festival, Velký festivalový dům, 14.srpna 2015

Prostě se hraje Trubadúr, pouze umístěný do sálů mezi obrazy, kde svůj slavný sbor zpívají i cikáni, kde se postavy převlékají z civilu do červených kostýmů připomínajících ty z obrazů a mezi tím vším se motají současní turisté. Působí to téměř jako špatná komická opera. Režisér jako by si přečetl pouze obsah opery - který má ovšemže své trhliny - a rozhodl se jej povznést. Jakoby se nepodíval do not, neslyšel emoce v hudbě. Strhl je do triviality a zcela zničil. Přitom samotné herecké akce vůbec nerozehrál, dokonce i Anna Nětrebková, která mnohokrát prokázala, že umí hrát, dělá spíš jen klišovitá gesta.

Přitom Leonora je pro ni v současné době jednou z nejlepších rolí. Na rozdíl od ukázky z Aidy, kterou nedávno zpívala v Praze, dokáže v tomto případě vložit do zpěvu patos i vyjádřit různé jemnosti. Také polský barytonista Artur Rucinski jako hrabě Luna má atraktivní hlas i dobrou techniku. Ruská mezzosopranistka Jekatěrina Semenčuková zpívala krásně i intenzívně cikánku Azucenu. Zklamal jen představitel Manrica, italský tenorista Francesco Meli, jehož hlas zní dost tvrdě a chladně. Navíc měl i problémy s výškami. Vídeňští fiharmonikové, sbor Vídeňské státní opery a dirigent Gianandrea Noseda dělali svou práci, ale nudu z obrazárny nezaplašili.

Beethoven beze slov

Sebevětší operní hvězdy se dnes zjevně neodváží režisérům oponovat. Den před Trubadúrem se hrál Beethovenův Fidelio. Jediná autorova opera vznikla na dobové vlně zájmu o skutečný příběh z Velké francouzské revoluce, kdy manželka jednoho vězně v mužském převleku získala důvěru žalářníka a svého muže osvobodila. Velký symfonik Beethoven ovšem nebyl od boha nadaný dramatik. Dílo, v němž se vznešené emoce prolínají s měšťáckým světem rodiny žalářníka Rocca, končí zásahem „deus ex machina“, když ministr v poslední minutě zabrání vraždě Florestana.

Ludwig van Beethoven: Fidelio

65 %

Dirigent Franz Welser-Möst

Režie Claus Guth

Salcburský festival, Velký festivalový dům, 13.srpna 2015

Režisér Claus Guth se operu rozhodl „odbanalizovat“. Především škrtl mluvené dialogy, podle jeho názoru vysloveného v tištěném programu zbytečné a rušící Beethovenovu vizionářskou hudbu. Hraje se tak pouze jedno hudební číslo za druhým na abstraktní scéně sevřené bílými stěnami, uprostřed níž se otáčí černý kvádr. Místo mluvení režisér dosadil jakési zvukové instalace, takže mezi áriemi, duety i ansámbly se ozývá dunění, šuškání, vzrušené dýchání a podobně.

Jenže i když mluvené vsuvky v operách většinou nepatří k vrcholům dramatického dialogu, mají svou roli. Posouvají děj a je věcí interpretů, aby nepůsobily banálně. Guth stvořil pouze jinou banalitu, protože jím dodané zvuky působí vedle hudby jako pěst na oko. V porovnání s Trubadúrem sice lze tuto koncepci považovat za jakýsi estetický názor, který by snad i coby abstrakce mohl fungovat, kdyby jevištní výjevy byly aspoň výjimečně sugestivní. Avšak nejsou. Triviálnost, kterou chtěl režisér likvidovat, ještě posiluje dvojnice Leonory, která divokými gesty tlumočí myšlenky hlavní hrdinky.

Jistě, je tu Jonas Kaufmann, jehož výkon nemá chybu. Citlivě hraje duševně zlomeného jedince, zpívá technicky disciplinovaně, emocionálně a je ho slyšet i v obřím prostoru Velkého festivalového domu. To už se nedá říci o dalších sólistech. Adriana Pieczonková part Leonory spíše konstatuje, než aby ho ztvárnila se vším divokým odhodláním. Basbarytonista Tomáš Konieczny, známý i z hostování v pražském Národním divadle, nemá pro věznitele Dona Pizzara v hlase dost síly a kovu, aby jím prořízl vzduch, takže tento ničema plný vzteku a zloby působí jaksi neškodně. Představitelé Rocca, Marzelliny, Jaquina a Dona Fernanda větší osobitost na jeviště nevnesli.

A přesto byl tento Fidelio zážitkem, na jaký se nezapomíná. Díky Vídeňským filharmonikům, které řídil Franz Welser-Möst. Nejenže hráli kultivovaně a se spoustou fines, oni a jen oni vnesli do inscenace ohnivou vitalitu a až jakousi živočišnou radost. Když před závěrečným výstupem zahráli Beethovenovu předehru označovanou jako Leonora III, která je pozůstatkem skladatelova úsilí o vylepšení a předělání opery a běžně se zařazuje jako jakési „intermezzo“, změnila se inscenace nadobro v orchestrální drama beze slov. I to se v opeře může stát, dokonce i v Salcburku.