Světovou proslulost získal groteskním románem o hledání kořenů na Ukrajině Naprosto osvětleno, zfilmovaným s Elijahem Woodem v hlavní roli.
Svůj talent však potvrdil i druhou knihou Příšerně nahlas a k nevíře blízko, jež vypráví o traumatu z 11. září 2001. Český překlad chystá na podzim nakladatelství BB art.
Když jste se měl charakterizovat jediným slovem, řekl jste "obřízka". Je pro vás židovství důležité?
Zastihli mě tehdy nepřipraveného, trochu jsem střílel od boku. Člověka přece nemůžete zredukovat na jediné slovo. Překvapilo mě, jak moc se v mém psaní začala projevovat rodinná výchova. Nemyslel jsem si, že bych se o judaismus nějak zajímal, ale při psaní Naprosto osvětleno jsem si uvědomil, že je to pro mě zásadní téma.
Vaše knihy mají poněkud neobvyklé názvy. Jak jste na ně přišel?
Docela dlouho poté, co jsem je začal psát. Nemám rád tituly, které vysvětlují obsah románu: dávám přednost těm, které ke knize něco dodávají. V případě Příšerně nahlas a k nevíře blízko se mi to spojení postupně začalo v textu vyskytovat čím dál tím víc.
Když jste před lety jel na Ukrajinu, chtěl jste něco o svém výletu napsat. Od začátku jste myslel na román?
Věděl jsem, že o své cestě chci psát, ale nevěděl, zda to bude román, deníkový záznam či memoáry. Kromě toho jsem na Ukrajinu opravdu jel s cílem najít ženu, která za války zachránila mého dědečka před nacisty.
Jeden z vypravěčů Naprosto osvětleno se jmenuje Jonathan Safran Foer. Nakolik jste to vy?
Záleží i na tom, jak otázku míníte. Jen málo z toho, co je v knize, se mi skutečně na Ukrajině přihodilo – ale pokud to chápete přeneseně, pak ano, takhle nějak jsem se při svém hledání cítil.
Na své cestě na Ukrajinu jste strávil nějakou dobu v Praze – proč?
V roce 1997 se ve Spojených státech o Praze mluvilo jako o vynikajícím městě pro umělce. To už je asi dávno pryč a jezdí k vám hlavně turisti. Strávil jsem v Česku tři měsíce, bylo to odsud blízko na Ukrajinu. Měl jsem těsně po škole, chtěl jsem udělat kus práce na výzkumu o okolnostech záchrany mého dědečka. Bydlel jsem v Pštrossově ulici a bylo to skvělé.
Váš druhý román popisuje 11. září 2001. Kde jste tehdy byl?
Jako většina ostatních jsem koukal na televizi a snažil se pochopit, co se stalo. Tohle byla vlastně první globální katastrofa: pokud jste nebyli někde opravdu blízko, zážitky lidí po celém světě byly hodně podobné. Mám pocit, že si stále ještě nedokážeme představit, co všechno pro nás zřícení těch budov znamenalo. Na ten večer jsem se domluvil s kamarádem, kterého jsem dlouho neviděl. Okolo poledne jsme si zavolali, jestli setkání platí. Vypadalo to jako konec světa – a my měli jít na pivo?
Jak 11. září ovlivnilo atmosféru v New Yorku?
Těsně po katastrofě ve vzduchu visel až hmatatelný smutek. Moc dlouho to však nevydrželo a nemyslím si, že by se New York nějak změnil. Což je dobře: znamená to, že teroristé nad New Yorkem nevyhráli. Lidé stále cítí smutek, ale město jako takové se nezastavilo.
V románu porovnáváte New York 11. září 2001 a Drážďany 14. února 1945 po náletu Spojenců. Proč srovnávat válku, v níž jsou vítězové a poražení, a teroristický útok?
Někteří by řekli, že i v 11. září jsou vítězové a poražení. Já s tím nesouhlasím, ani v případě Drážďan. Přišlo mi, že způsob, jakým ho spojenecké velení obhajovalo, by se dal z opačné, teroristické perspektivy použít i na 11. září: ten čin byl sice špatný, ale zlo, které Spojené státy působí ve světě, je mnohem větší. Což je samozřejmě nepřijatelné, ale to je pro mě zničení Drážďan také.
Záleží tedy spíše na perspektivě, z jaké ten který čin posuzujete.
Přesně tak. Jeden považuje něco za vraždu, druhý za vykonanou spravedlnost. Amerika neumí perspektivu příliš měnit. Po 11. září jsme se ani na chvíli nezamysleli, proč se taková katastrofa přihodila zrovna nám.
Možná je to tím, že Spojené státy vlastně nikdy pořádně neprohrály žádnou válku.
Máte pravdu. Vítězové nemusejí přemýšlet, to je úděl poražených.
