Šabachovu tvorbu lze zjednodušeně rozdělit do dvou linií. Jedna je založena na fabulované vzpomínce a vděčné historce, na humorné melancholii, na ohlížení se za dětstvím, mládím prožitým Dejvicích.
Tahle materie vyhovuje Šabachově naturelu lépe než příběhy takzvaně ze současnosti, do jejichž středu postaví outsidery a podivíny; tuto linii reprezentují romány Zvláštní problém Františka S. a předloňský Ramon.
V novince autor kombinuje oba zdroje - vzpomínky i současnost - avšak tentokrát je míra sebenasazení mimořádná. Záhy je sice každému čtenáři, který od Šabacha již něco zná, jasné, že vypravěč nese autobiografické rysy, avšak v úplném závěru spisovatel karty obnaží naplno.
Ten, o němž píšu, ten, který se jel podívat do pardubického archivu StB, aby viděl, kdo na něj za komunistů práskal, to jsem já, Petr Šabach. Ve svazku, který si na mě coby osobu sledovanou estébáci vedli, si mě, Šabacha, pojmenovali Švábem.
Trvalé zranění
Občanský průkaz autor věnoval "kamarádům z Dejvic a Letné". Rozsah knihy je nevelký, nicméně vyprávění stihne široký časový záběr - od poloviny šedesátých let do současnosti. Román startuje slavnostním předáním občanských průkazů žákům základní školy, do které vypravěč dochází, a postupuje v chronologických přískocích.
Úvodní stránky, složené ze scének, jež jsou pubescentní nejen v námětu, nýbrž leckdy i kvalitou, svým školácky doslovným, poněkud upoceným humorem, slibují něco, co poté - naštěstí - nenastane: Občanský průkaz není další várkou historek z odešlých časů. Jistě, bez historky si Šabachovo psaní nelze představit; ostatně "Občanka" je v určitých partiích lepena ze stručně podaných historek. Žádat po Šabachovi "něco víc" by bylo nepochopením jeho spisovatelského naturelu.
Neznamená to však, že Šabach je bez ambice cosi důležitého vyslovit, že svoje autorské potřeby zredukoval na udržení pravidelné produkce, jež mu zajistí živobytí. V Občanském průkazu sice pro sebe typickým způsobem těží ze vzpomínek, ale hnací silou díla se zde jeví psychické zranění, rána, která je mu společenským vývojem zas a znovu - k jeho značnému překvapení i rozhořčení - rozdírána.
Už jako školák byl policisty legitimován, buzerován, protože nebyl šprt, nýbrž "mánička"; jedinou, téměř snovou pauzou v této nepřestajné, desítky let trvající šikaně bylo pár měsíců osmašedesátého roku.
V závěru románu nalézáme několik scén, jejichž poselství zaznívá jednoznačně: ti hnusní, za komunismu agilní fízlové jsou dneska pěkně v klidu a policejní buzerace občanů neustává, pouze získala trochu jinou podobu. Šabach se zde zastává lidí "dole", řadových majitelů občanského průkazu, kteří jsou bez přestání ponižováni a uráženi.
Mlácení a dějiny
Šabachovi nelze upírat právo na jeho vyhrocený, "ahistorický" pohled, byť historické reálie jsou v Občanskému průkazu přítomny hojně a konkrétně. Nesnáz tkví v tom, že závěrečné účtování s českým policajtem nemá sílu velkého osobního apelu, nýbrž ukapává z něho plakátovost zjednodušujícího pamfletu, účtování ve stylu zděšeně vykulených očí Radka Johna z pořadu Na vlastní oči.
Stálo by už za dizertační práci, proč v české polistopadové próze selhávají pokusy kriticky se vyrovnat s aktuálními poměry; Pavel Kohout, Jiří Kratochvil, Michal Viewegh, Petr Šabach... Nejen u nich reflexe české přítomnosti ústí v publicisticky zplošťující přímočarosti.
Z výše řečeného vyplývá, že Občanský průkaz je nejlepší ve své zhruba střední části, konkrétněji tam, kde Šabach ani "nedělá" humor, ani nevynáší explicitní soudy nad historií, nýbrž dějinný a tragický (i tragigroteskní) rozměr je organicky přítomen v "prostých" popisech dějů.
Zejména ve srovnání se selankou úvodních stránek Občanského průkazu jsou až neuvěřitelně vážné, jakoby z úplně jiné knihy, partie o mlácení demonstrantů v srpnu 1969; to je v polistopadové próze možná dosud nejpřesvědčivější zpodobení tohoto temného historického okamžiku.
Když potom Šabach líčí, jak "máničky" mohly o deset let později řezat do nenáviděných policajtů jen v rámci natáčení komparzních scén filmu Temné slunce (dodejme: jímž režisér Otakar Vávra tepal prohnilý Západ, za použití motivů z Čapkova románu Krakatit), jde o výborné postižení smutných paradoxů v husákovském Československu.
Petr Šabach toho dost schytal a ve vrcholných okamžicích Občanského průkazu to svým trýznitelům patřičně vrátil. Udělal správně: ať jim dají odpuštění jiní, když se jim chce...
PETR ŠABACH - Občanský průkaz
Vydal Ladislav Horáček - Paseka, 184 stran, doporučená cena 189 korun.
Hodnocení MF DNES: 60%
