Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Růžový kavalír z Metropolitní bavil. Až na ty pušky a dělo

  16:55aktualizováno  16:55
Letošní sezonu kinopřenosů uzavřela Metropolitní opera Straussovým Růžovým kavalírem, v němž roli Maršálky naposledy zpívala sopranistka Renée Flemingová. Proč ale dobu Marie Terezie nahradila první světová válka, nebylo zřejmé.

Renée Flemingová jako Maršálka a Elina Garanča jako Oktavián v inscenaci Růžového kavalíra | foto: Ken Howard

Světová premiéra této Straussovy opery se uskutečnila roku 1911 v Drážďanech. Děj se odehrává ve Vídni ve čtyřicátých letech 18. století a komické momenty propojuje s lehkou melancholií. V několika pěvecky i herecky skvostně vystižených, byť současně náročných rolí excelovali největší pěvci každé generace.

Richard Strauss: Růžový kavalír

Režie: Robert Carsen

Dirigent: Sebastian Weigle

Přímý přenos z Metropolitní opery, Kino Světozor, Praha, 13. května 2017

Hodnocení­: 70%

Sama Flemingová zpívá Maršálku už nějakých dvacet let, vystupovala i v minulém přenosu této opery roku 2010. Teď se rozhodla roli definitivně odložit. Do role krásné ženy středního věku, která s životním nadhledem přenechá svého sotva dospělého milence mladší ženě, vnesla opět noblesu a eleganci jako z módního časopisu, hlas jí díky bezvadné technice v mnoha ohledech stále funguje. V porovnání s minulým přenosem se prohloubil její herecký výraz, slovům ovšem stejně jako tehdy prakticky rozumět nebylo, s tím by asi měl problém i divák, jehož mateřštinou je němčina. V rychle ubíhající konverzační opeře to je docela problém.

V roli jejího mladého milence Oktaviána trefila mezzosopranistka Elina Garanča sebevědomě mužné pózy sedmnáctiletého dobyvatele ženských srdcí, i „zpětný převlek“, to když se Oktavián přestrojí za komornou. Vyrovnaný, barevný hlas lotyšské pěvkyně je pro tuto roli ideální, proto možná překvapilo její oznámení, že Oktaviána zpívala naposledy. Snad si bude další role vybírat uvážlivě...

Příjemným překvapením byl výkon rakouského basisty Günthera Groissböcka v roli barona Ochse. Tahle je postava je zosobněním aristokratického floutka, hlupáka a hrubiána, kterému z finančních důvodů nezbývá než se snížit k „nižším“ stavům a oženit se se Sofií, dcerou bohatého vídeňského měšťana. Nakonec je znemožněn Oktaviánem, jenž jeho nevěstě dle tradice jakožto posel lásky předá stříbrnou růži, jenže současně se do Sofie zamiluje. Ochsově lidské tuposti často odpovídá i vizáž nevábného staršího muže, ovšem Groissböck ho hraje jinak, jako v zásadě přitažlivého mladšího elegána, jenž si tím víc natřásá kohoutí pera, čím je ve skutečnosti nejistější. Groissböck zcela přirozeně, bez přehrávání dosahuje komického účinku, navíc vokální part mu nedělá problém a do hry vnáší hry i originální „vídeňštinu“.

Mladičkou Sofii, kterou si Ochs chce vzít, ale na jejíž obranu se postaví Oktavián, zpívala sopranistka Erin Morleyová, která se přerodila ze spíše naivní husičky, oslněné vidinou snatku s aristokratem, v sebevědomou a silnou osobnost, schopnou se hulvátskému ženichovi postavit na odpor. Také další role byly dobře obsazeny a všichni aktéři rozehráli živou komedii, která bavila i dojímala.

Zbytečné nápady

Rozpaky ovšem zanechal prostor, v němž se odehrávala. Robert Carsen je bez diskuse velký režisér, ale tento Růžový kavalír se mu nepovedl. Děj přenesl kamsi do doby první světové války, ale uniformy, pušky a dokonce dělo do děje vlastně nijak nezasahovaly, nijak osudy a počínání hrdinů neovlivnily. Těžko také mohly, protože Strauss a jeho libretista Hofmannsthal nic takového do opery nevložili.

Fotogalerie

Některé režisérovy nápady navíc vůbec neměly logiku. Poslední dějství se má odehrávat v hostinci, kde si Ochs dá dostaveníčko s komornou Mariandel, aniž tuší, že je to převlečený Oktavián, který ho takto vláká do pasti. Zařízení je to, pravda, ne zcela vábné, zjevně tajně slouží i jiným, „hodinovým“ účelům, ale otevřeně ho přeměnit na nevěstinec jde naprosto proti smyslu hry. Vždyť zápletku nakonec na tomto místě rozetne Maršálka neboli kněžna Werdenbergová, příslušnice nejvyšší společnosti, která by za jistých okolností snad mohla navštívit hostinec, ale těžko bordel. A upejpavá Mariandel, kterou se Ochs snaží svádět, asi stěží bude jednou ze „zaměstnankyň“.

Kdyby to celé byla domyšlená surrealistická fantazie, snad by jevištní dění získalo vlastní logiku, koneckonců i samotná Straussova hudba je velkolepě rozpoutanou fantazií o dávno zmizelém světě. Takhle ale inscenace není ani ryba ani rak.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Martin Harich
Klidně budu za písničku v rádiu platit, tvrdí Martin Harich

Slovenský zpěvák Martin Harich vydá začátkem září desku Mapy. Část nahrávky vznikla i na pláži. Prvním singlem z desky se stala skladba Marilyn Monroe, v níž...  celý článek

Vypsaná fixa (Hrady CZ, Točník, 2017)
Festivalovou smršť s přehledem vyhrála první zastávka putovních Hradů

Čtyři festivaly a na nich hudba velmi rozličných žánrů, takový byl třetí prázdninový víkend, kdy se konaly přehlídky Krásný ztráty, Masters of Rock, Mighty...  celý článek

Midnight Oil (Colours of Ostrava 2017)
KOMENTÁŘ: Colours ovládli Midnight Oil, čipování návštěvníků se vymklo

Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava přinesl jako vždy pořádnou porci muziky různých žánrů, nevyhnuly se mu však ani problémy. Za bouřku, která přišla v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.