Marc Chagall: Procházka (1917-18)

Marc Chagall: Procházka (1917-18) | foto: Albertina Wien

Ruská avantgarda od Chagalla k Malevičovi. Mohla být v Praze, je ve Vídni

  • 4
Až do konce června lze ve vídeňské Albertině zhlédnout výstavu Ruská avantgarda od Chagalla k Malevičovi. Kolem sto třiceti stěžejních děl k tomuto tématu bylo sesbíráno z celé Evropy, převážná část pochází ze sbírek Státního ruského muzea v Petrohradě.

Je to smutné, ale je to tak. Výstavu prakticky na stejné téma, jen možná ještě dotaženější, měla v plánu pražská Národní galerie už před dvěma lety.

„Na příští rok chystáme výstavu takového typu, za jakými se doposud jezdilo do Vídně: ruskou avantgardu 1915–2015. Východiskem je téma, jak se klasičtí ruští avantgardisté typu Maleviče podepsali na ruském umění 20. a 21. století,“ řekla v létě 2014 v rozhovoru pro zpravodaj festivalu v Boskovicích tehdejší ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová.

Jenže člověk míní a vyšší místa mění. A tak Musilová už není ředitelkou a na výstavu musíme místo do Veletržního paláce jet do Vídně. Naštěstí na jaře překrásné a nabízející spoustu dalšího estetického povyražení v řadě svých muzeí a galerií. Třeba středoevropskou avantgardu v Belvederu včetně osmi Kupkových obrazů nebo výtvarné prolamování tabu v galerii MUMOK.

Reakce Národní galerie v Praze

Výstava, která byla v minulosti zmiňovaná v souvislosti s Národní galerií v Praze, nemá s aktuální vídeňskou mnoho společného. Mělo se jednat především o prezentaci současného umění reflektujícího ruskou avantgardu, z níž bylo ale plánováno vystavit jen několik málo děl. Z důvodu obsahové nevyzrálosti, nedostatečné atraktivity a s ní spojeného finančního rizika se NG rozhodla v současné době v přípravě této výstavy nepokračovat.

Tereza Ježková, tisková mluvčí Národní galerie v Praze

Výstava v Albertině vypovídá o dvou podstatných věcech. V první řadě o tom, jak byli ruští avantgardisté začátku 20. století „vpředu“ a jak byli svébytní. Nejde jen o dva tvůrce, které kurátoři Jevgenija Petrová a Klaus Albrecht Schröder vepsali do názvu výstavy, i když jsou nejviditelnější.

Marc Chagall: Houslista (1912)

Marc Chagall je bezesporu uměleckou osobností, která zasáhne nejširší záběr diváků. V Albertině jsou zastoupena některá z jeho velmi typických děl, například Houslista nebo rozlétaná Procházka, která se také stala „logem“ expozice, zdobí její plakáty i tradičně luxusně vyvedený a za velmi slušnou cenu prodávaný katalog, který si můžete koupit buď v němčině nebo v angličtině.

Z války do traktorové dílny

Ovšem skutečnou hvězdou je tu Kazimir Malevič. Nejen proto, že zde najdeme jeho špičková a přelomová díla, jako je Červený čtverec, Černý čtverec nebo Suprematismus, ale i proto, že jeho rukopis právě ze suprematistického období, tedy geometrické tvary v abstraktních kombinacích a barevné škále, je opravdovým darem Ruska dějinám světového umění.

Pohled do instalace výstavy Ruská avantgarda (díla Kazimira Maleviče)

Právě na Malevičově příkladu lze také zdokumentovat druhý pozoruhodný rys výstavy tak, jak je uspořádána. Totiž často skutečně až fatální změny v malířském projevu některých tvůrců, často v průběhu pár let. Malevič prošel několika obdobími a většinou si zachovával svoji osobitost. Jeho Portrét umělcovy ženy z roku 1933 je nicméně evidentním ohlasem portrétů italské renesance. Jako by obraz maloval někdo úplně jiný.

A podobný případ je i Pavel Filonov. V letech 1913–15 autor velkoformátových, velmi temných až bezvýchodných výjevů Znovuzrození intelektuála nebo Německá válka, a o patnáct let později malíř sice ještě nepovrchní, nicméně jednoznačně socrealistické Traktorové dílny.

Pavel Filonov: Znovuzrození intelektuála (1914-15)

Výstavu na třech místech provázejí obrazovky s několikaminutovými dokumentárními sestřihy toho, co se v Rusku resp. prvních letech Sovětského svazu dělo. Bolševická revoluce, vyvraždění carské rodiny, občanská válka, nepředstavitelná bída venkovského i městského obyvatelstva, kult osobností masových vrahů Lenina a Stalina.

Je neuvěřitelné, že paralelně s těmito dějinnými hrůzami existovala v Rusku tak silná umělecká linie, avantgardní a hodnotná i v celosvětovém měřítku. Která byla paradoxně v prvních letech, než ji Stalin označil za „buržoazní úchylku“ a její představitele vyhnal do emigrace nebo utrápil vynucováním socialistického realismu, dokonce podporována jako oficiální komunistický výtvarný styl.