Je to smutné, ale je to tak. Výstavu prakticky na stejné téma, jen možná ještě dotaženější, měla v plánu pražská Národní galerie už před dvěma lety.
„Na příští rok chystáme výstavu takového typu, za jakými se doposud jezdilo do Vídně: ruskou avantgardu 1915–2015. Východiskem je téma, jak se klasičtí ruští avantgardisté typu Maleviče podepsali na ruském umění 20. a 21. století,“ řekla v létě 2014 v rozhovoru pro zpravodaj festivalu v Boskovicích tehdejší ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová.
Jenže člověk míní a vyšší místa mění. A tak Musilová už není ředitelkou a na výstavu musíme místo do Veletržního paláce jet do Vídně. Naštěstí na jaře překrásné a nabízející spoustu dalšího estetického povyražení v řadě svých muzeí a galerií. Třeba středoevropskou avantgardu v Belvederu včetně osmi Kupkových obrazů nebo výtvarné prolamování tabu v galerii MUMOK.
Reakce Národní galerie v PrazeVýstava, která byla v minulosti zmiňovaná v souvislosti s Národní galerií v Praze, nemá s aktuální vídeňskou mnoho společného. Mělo se jednat především o prezentaci současného umění reflektujícího ruskou avantgardu, z níž bylo ale plánováno vystavit jen několik málo děl. Z důvodu obsahové nevyzrálosti, nedostatečné atraktivity a s ní spojeného finančního rizika se NG rozhodla v současné době v přípravě této výstavy nepokračovat. Tereza Ježková, tisková mluvčí Národní galerie v Praze |
Výstava v Albertině vypovídá o dvou podstatných věcech. V první řadě o tom, jak byli ruští avantgardisté začátku 20. století „vpředu“ a jak byli svébytní. Nejde jen o dva tvůrce, které kurátoři Jevgenija Petrová a Klaus Albrecht Schröder vepsali do názvu výstavy, i když jsou nejviditelnější.
Marc Chagall je bezesporu uměleckou osobností, která zasáhne nejširší záběr diváků. V Albertině jsou zastoupena některá z jeho velmi typických děl, například Houslista nebo rozlétaná Procházka, která se také stala „logem“ expozice, zdobí její plakáty i tradičně luxusně vyvedený a za velmi slušnou cenu prodávaný katalog, který si můžete koupit buď v němčině nebo v angličtině.
Z války do traktorové dílny
Ovšem skutečnou hvězdou je tu Kazimir Malevič. Nejen proto, že zde najdeme jeho špičková a přelomová díla, jako je Červený čtverec, Černý čtverec nebo Suprematismus, ale i proto, že jeho rukopis právě ze suprematistického období, tedy geometrické tvary v abstraktních kombinacích a barevné škále, je opravdovým darem Ruska dějinám světového umění.
Právě na Malevičově příkladu lze také zdokumentovat druhý pozoruhodný rys výstavy tak, jak je uspořádána. Totiž často skutečně až fatální změny v malířském projevu některých tvůrců, často v průběhu pár let. Malevič prošel několika obdobími a většinou si zachovával svoji osobitost. Jeho Portrét umělcovy ženy z roku 1933 je nicméně evidentním ohlasem portrétů italské renesance. Jako by obraz maloval někdo úplně jiný.
A podobný případ je i Pavel Filonov. V letech 1913–15 autor velkoformátových, velmi temných až bezvýchodných výjevů Znovuzrození intelektuála nebo Německá válka, a o patnáct let později malíř sice ještě nepovrchní, nicméně jednoznačně socrealistické Traktorové dílny.
Výstavu na třech místech provázejí obrazovky s několikaminutovými dokumentárními sestřihy toho, co se v Rusku resp. prvních letech Sovětského svazu dělo. Bolševická revoluce, vyvraždění carské rodiny, občanská válka, nepředstavitelná bída venkovského i městského obyvatelstva, kult osobností masových vrahů Lenina a Stalina.
Je neuvěřitelné, že paralelně s těmito dějinnými hrůzami existovala v Rusku tak silná umělecká linie, avantgardní a hodnotná i v celosvětovém měřítku. Která byla paradoxně v prvních letech, než ji Stalin označil za „buržoazní úchylku“ a její představitele vyhnal do emigrace nebo utrápil vynucováním socialistického realismu, dokonce podporována jako oficiální komunistický výtvarný styl.