Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Rusalku v Metropolitní kazí legrační příšerky a špatná čeština

  16:55aktualizováno  16:55
Dvořákova Rusalka už byla ve světě prostitutkou i ve sklepě drženou obětí zvrhlého Vodníka. Nová inscenace, kterou odvysílala do kin Metropolitní opera, ji toho sice ušetřila, ale výjimečným nápadem ji také neobdařila.

Scéna z inscenace Dvořákovy Rusalky, kterou uvádí Metropolitní opera | foto: Ken Howard

Určitě ne v porovnání s dřívější inscenací Otto Schenka, která nebyla nic víc a nic méně než výpravný romantický příběh. Režisérka Mary Zimmermanová pohádkový základ ponechala, a tak Rusalka sedí na vrbě, Vodník má na sobě zelený kostým, lesní žínky jakési květinové módní kreace, zámecký sál je prostě zámecký sál, princ připomíná kavalíra z 18. století.

Jenže režisérka se rozhodla přidat něco navíc, ne však v hudbě obsažené temné podtóny. Tak třeba než se poprvé objeví Ježibaba, Dvořák nechá zabouřit dechy, jež dají tušit, že se blíží obávaný přírodní živel. Na jeviště Metropolitní ale přihopká legrační pán s krysí hlavou, k němuž se přidají další tanečníci s hlavou kočky a havrana. Kdyby se k tomu hrálo nějaká rozpustilé, hravé hudební číslo, sedělo by to, ale přímočaře dramatická Dvořákova hudba jde jinudy.

Hudební obraz Ježibaby je sice groteskně pichlavý, ale přesto hrozivý. Tady však Ježibaba působí i se svým doprovodem spíš jako dobrácká příšerka z veselé pohádkové knížky. Nespraví to ani nápaditý kostým se vzorkem pavučin. A tak je to se vším v této inscenaci. Pár nápadů by se možná dalo rozvést, jiné jsou vyloženě z kategorie laciné prvoplánovosti až kýčovitosti.

Antonín Dvořák: Rusalka

Dirigent: Sir Mark Elder

Režie: Mary Zimmermanová

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Světozor, 25. února 2017

Hodnocení: 65 %

Stavět by se bývalo dalo na samotném pojetí Rusalky, zvlášť když lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová je vyložený jevištní talent. V přestávkovém rozhovoru podotkla, že Rusalka, aniž to sama tuší, je přírodní živel nebezpečný svému okolí i sama sobě. A přesně tak ji hraje, jako vášnivou, divokou a nakonec i sraženou živelnou sílu, tedy nikoli jako tradičně křehkou, odevzdanou vílu. Před kamerou to bylo zřetelné a zajímavé. Prostě živly bojují s cizím lidským světem, ale i mezi sebou.

Ježibaba vládla hlasem

Snad to bylo zajímavé i v divadle, ovšem jestli tam bylo Opolaisovou slyšet, je jiná věc. Dirigent Sir Mark Elder během přestávky hovořil o „českém bel cantu“, o krásných rozvinutých melodiích, ale zrovna ty jako by se Opolaisové z hrdla zrovna nelinuly, spíš se posouvala od tónu k tónu, v někdy až úporné snaze pokud možno každý tón přesně posadit. Vokálně to zkrátka nebylo tak dobré, jako když roku 2010 zpívala Rusalku v Mnichově v pověstné inscenaci Martina Kušeje, pojaté jako podobenství incestu a sexuálního zneužívání. Člověk si vzpomněl na pěvecké přednosti Renée Flemingové z předešlé inscenace Metropolitní opery nebo Bulharky Krassimiry Stoyanové z vídeňské inscenace.

Prince zpíval Američan Brandon Jovanovich, tenorista mužného charismatického zjevu. Neméně mužně i zpíval, ale jeho hlas odpovídal spíše váhové kategorii wagnerovských siláků (které Jovanovich ve světě také zpívá) než lyrickému šarmu Prince. Basista Eric Owens coby Vodník podle všeho postrádal režijní vedení, spíše se nemotorně pohyboval, a nejen tehdy, když se jako vodní živel ocitl na suchu. Jeho zpěv navíc působil – aspoň v přenosu - unaveně a bylo v něm dost vibrata.

Katarina Dalaymanová vplula na jeviště v kostýmu, který byl snad vypůjčen z nějaké ruské pohádky, a dala Cizí kněžně patřičně smyslné kouzlo. Americkým kritikům se nejvíce líbila Jamie Bartonová v roli Ježibaby, s čímž lze souhlasit. Z jejího šťavnatého hlasu vyzařovala energie a autorita, škoda jen, že herecky svou démonickou postavu pojala tak komicky.

Jakou barvu mají vlásky?

Jenže i Bartonová měla jeden problém, který pozná pouze Čech: výslovnost. Sice ze všech tvarovala česká slova relativně nejzřetelněji, ale nemohla zamaskovat, že čeština je pro ni exotika. Zpívání v originále je jistě trend. Nebo snad posedlost. Zpěváci v rozhovorech zdůrazňují (nebo jim nic jiného nezbývá?), že je to tak správné a že cítí vazbu původního slova s tónem. Každý český posluchač ale pozná, že tuto vazbu ve skutečnosti nemohou zprostředkovat, pouze ji napodobují. Něco takového může jen rodilý český (nebo slovenský) mluvčí.

Fotogalerie

Je fakt, že když české opery ve světě diriguje Jiří Bělohlávek nebo jiný český dirigent, nejhorší chyby si většinou pohlídá. Tahle Rusalka ale nebyl ten případ. A špatných přízvuků a následně rozpadlých frází bylo u všech sólistů tolik, že to vyloženě rušilo. V obsazení jsou přitom většinou Američané, Opolaisová umí perfektně anglicky, dirigent je Angličan, hraje se pro americké publikum. Proč by se Rusalka nemohla dávat v anglickém překladu?

Mimochodem, neznalost českého originálu, jdoucí zjevně na úkor inscenátorů, se projevila v jednom úsměvném detailu. První žínka zpívá česky o tom, že má zlaté vlásky. V Metropolitní opeře však byla černovláska.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.