Konečně je tedy k dispozici dílo, proti jehož uvedení už předem brojili strážci operních hodnot, odmítající vložit Rusalku do rukou muzikálového "prznění".
Autoři se snažili posunout Rusalku směrem k současnému zvuku, k jakési kultivované směsici stylů, jež je charakteristická pro většinu současných pražských muzikálů. Zůstali však stát na půli cesty, v jakémsi opatrném hudebním vzduchoprázdnu.
Není to ani "starý" Dvořák, ale ani nový tvar. Co platno, že orchestr vedený Martinem Kumžákem zní neochvějně, když muzice je ulámáno příliš mnoho hrotů. Rockující pasáže (například Květiny bílé po cestě) působí uhlazeně a konvenčně, stejně jako planá syntéza klasiky s popem. Hladinu bezpečného hudebního poklidu zčeří spíše střihy mezi energičtějšími a tiššími pasážemi (například v části Marno to je) či odbočky k latinské muzice i folku anebo příjemné sbory víl. Ale to jsou spíše "technické", nikoli vpravdě hudební prostředky.
Nejlépe působí obnažené melodie provázené maximálně střídmým doprovodem (Mám, zlaté vlásky mám), kdy dostane více prostoru zpěv. V tom nikdo vyloženě nezklamal, i když Rusalka Báry Basikové se příliš pokládá do role a part nadmíru dramatizuje, zatímco Princ Kamila Střihavky více ctí technickou stránku zpěvu na úkor charakteru role, jejž naplňuje hlavně zjevem a mechanickými gesty. Slibnou budoucnost může mít před sebou s Basikovou alternující Šárka Tomanová: její Rusalka má v sobě více něhy, nevinnosti a křehkosti. Při svém muzikálovém debutu nezklamal ani Petr Muk coby druhý Princ: jeho výraz se pohybuje mezi lehkou dekadencí a somnambulně-shalomovskou zasněností.
Upoutá-li Rusalka Muzikál něčím, pak především výtvarným pojetím. Autor scény Jaromír Pizinger je zároveň architektem Divadla Milénium a ústřední stavební prvky rekonstruovaného interiéru - kov a sklo - uplatnil i v inscenaci. Do sálu se vchází po schodech ze suterénního foyeru přes jeviště, jež leží v "kotli" do šířky roztaženého, strmého hlediště ve tvaru amfiteátru. Vchod pak v některých výstupech zakrývá pojízdná plošina a coby další hrací plocha slouží i balkon nad scénou, od nějž vede dolů točité schodiště (na balkoně je za sklem umístěn orchestr). Prostor, v němž se odehrává příběh víly zamilované do člověka, jako by organicky vyrůstal ze samé budovy. Ať už jsou to různé hrazdy tahající účinkující do výše, zdviž pro Vodníka, doupě Ježibaby připomínající terárium pro nebezpečného plaza či "kočár" Cizí kněžny přijíždějící nad hlavami diváků.
Taneční výstupy choreograf Libor Vaculík vkomponoval do poměrně stísněného prostranství, v němž energie pohybu nemůže explodovat naplno. Účinkující jsou proto zadržováni, "kroceni" stylizací, jež jemně evokuje filmovou animaci pohádkových postav. Ale v tom je zase svazuje exotická rozmařilost kostýmů Theodora Pištěka. Ty nabízejí očím opulentní hostinu - ovšem inscenátoři bohužel nenašli způsob, jak je organicky propojit s Pizingerovou scénou. Nepomáhají v tom ani pyrotechnické kousky, ani špičkový světelný park. Po technické stránce ostatně zbývá pár věcí dotáhnout například dopracovat nasvícení v divadelním duchu, aby z něj netrčely proměny ve stylu rockové show, nebo předělat výstup, kdy několik nosičů humpolácky stěhuje ledový sarkofág s Rusalkou.
Bednárikova inscenace tak trochu doplácí na Pizingerovu divadelní nezkušenost a následnou těžkopádnost některých scénických prvků. Projekt by si zasloužil podobnou lehkost a samozřejmost, jakou v něm prokazuje Nelly Danko coby taneční postava Voda. Nicméně i divák v kůži kritika by musel být notně otrlý, aby nepřiznal, že se muzikálové Rusalce podařilo ve finále rozehrát romanticko-pohádkovou strunu.
|
Michael Prostějovský, Zdeněk John | |
| režie | Jozef Bednárik |
| choreografie | Libor Vaculík |
| kostýmy | Theodor Pištěk |
| scéna | Jaromír Pizinger |
| sbormistr | Jan Hanzlík |
| aranžmá, orchestrace a dirigent | Martin Kumžák |
| pomocný režisér | Martin Novotný |
|
Premiéry v Divadle Milénium 14. a 15. února | |
