Rumunská výtvarnice Lena Constanteová

Rumunská výtvarnice Lena Constanteová | foto: www.tkinter.smig.net

Rumunka byla neprávem dvanáct let ve vězení. Napsala o tom Tichý útěk

  • 1
Vycházejí beletristické vzpomínky rumunské výtvarnice, kterou v padesátých letech neprávem odsoudili ve vykonstruovaném procesu. Pod názvem Tichý útěk vypráví Lena Constanteová syrový příběh ze samotek rumunských věznic.

Tři tisíce dní. To je víc než osm let. Tolik strávila umělkyně Lena Constanteová na samotce v rumunských věznicích. Další tři a půl roku pak prožila ve větších celách s dalšími ženami, než ji v roce 1962 konečně propustili. O svém pobytu na samotce napsala knihu Tichý útěk. Je přesně taková - pohroužená do vnitřního světa, jenž tvoří azyl, do kterého kruté dozorkyně nemohou. V češtině ji právě vydává nakladatelství Doplněk.

Svědectví o samotce je kruté. Uvězněná nesměla během dne sedět na posteli, mohla jen stát nebo chodit přes maličkou celu, až v deset hodin večer měla povoleno si lehnout. Ve vězení „napsala“ osm divadelních her. Tedy spíš do posledního verše vymyslela a vtiskla do paměti. „Po propuštění jsem z nich dokázala převést do psané podoby pouze tři. Čas na psaní, běžný život, který mě rozptyloval, vymazal těch zbývajících pět z mé paměti. Nenamáhala jsem se je z hlavy dolovat. Objektivnější úsudek o mých literárních schopnostech mi řekl, že by to byla zbytečná námaha. Mé tři hry leží na dně zásuvky. Nikdo je nečetl. K čemu by to bylo?“ píše Constanteová.

Země a vláda nejsou totéž

Tichý útěk napsala ve francouzštině, vyšel až roku 1990 díky pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě.

Rumunsky prý autorka psát nedokázala, rodný jazyk byl pro ni tehdy jazykem věznitelů, kteří ji vyslýchali a týrali ji. A nejen ji, v procesu byl odsouzen i její přítel a budoucí manžel a dalších devět lidí. Údajně měli pomáhat bývalému předsedovi rumunské komunistické strany, který po svém pobytu v Sovětském svazu prozřel a odmítl souhlasit se Stalinem. Jeho ještě stihl režim po několika letech žaláře popravit, byť těsně po Stalinově smrti.

Constanteová se o své údajné konspiraci dozvěděla až během soudního líčení, po dlouhých měsících vazebních výslechů. Nevěděla nic, nic neprovedla - jen jako výtvarnice spolupracovala s manželkou popraveného, která po válce založila v Bukurešti loutkové divadlo. I to stačilo jako záminka pro totální devastaci lidského osudu.

Autorce bylo v době, kdy ji komunistický režim uvěznil, přes čtyřicet. Ve věznici onemocněla tuberkulózou, po propuštění nesměla žít ve větším městě. Až v roce 1968 byla spolu s ostatními kolegy z procesu prohlášena za nevinnou.

Ač měla možnost, z Rumunska neodešla. „Když jsem se jednou dokázala cítit svobodná ve vězení, dokázala jsem to i potom. Pro nás byla naše země a její vláda dvě různé věci. Nechtěli jsme se odloučit od rumunské země, od našich vesnic,“ svěřila se.