Od poloviny devadesátých let se současná čínská malba těší nebývalému vzestupu na mezinárodní umělecké scéně - Čína se tak stává nejen ekonomickou, ale i uměleckou velmocí. Prožívá explozi muzeí, galerií, umělců i cen pro současné umění.
Nejvíce kulturních institucí přibývá v hlavním městě Pekingu, který je považován za město politické moci, a v liberálnější Šanghaji, která je městem ekonomickým, tedy městem peněz. Současní umělci už nejsou čínskou vládou perzekvováni, ale přispívají v rámci pragmatické kulturní politiky k umělecké expanzi Číny.
Mnozí, kteří ještě na počátku 90. let patřili mezi chudé disidenty, jsou dnes podnikatelé a multimilionáři a o jejich díla se přetahují nejprestižnější světové aukční domy. Do této skupiny patří i v Rudolfinu představená trojice umělců.
Se současným, tehdy ještě "avantgardním" čínským uměním jsme se v Praze mohli poprvé blíže seznámit v roce 1997 na souborné výstavě Tváře a těla říše středu. Na přehlídku 19 čínských umělců v koncepci sinologa Ladislava Kesnera tehdy do Rudolfina lákal rodinný portrét připomínající dobu Mao Ce-tunga.
Autorem obrazu z roku 1994 byl Zhang Xiaogang (1958), jehož rodinné portréty se záhy poté staly ikonami čínského současného umění. A jistě právem. Ve vlhkých očích tichých normativních tváří nechal zrcadlit matné vzpomínky jedné doby, odváté časem. "Právě tento obraz je důležitý, protože spojuje jedenáct let práce na prezentaci současného čínského umění," říká ředitel Galerie Rudolfinum a spolukurátor výstavy Petr Nedoma.
Letos není Zhang Xiaogang klíčovou postavou intuitivně, jak tomu bylo v roce 1997, ale zcela vědomě. V Rudolfinu je vedle odosobněných portrétů poprvé představen Zhangův nový cyklus Krajiny a zapomnění, ve kterém se odráží umělcova kontinuální práce se vzpomínkami zobrazujícími scenerie krajin a strohých interiérů.
Velmi osobní výpověď podává umělec také prostřednictvím velkoformátových fotografií, na které rukou píše své deníkové záznamy. V Zhangových obrazech a fotografiích je možné zachytit volné, emocionální vazby na dobu kulturní revoluce v Číně - odosobněné tváře "moderního" Číňana, zelené oblečení s čepicí, pustý svět, reproduktory veřejného rozhlasu, prostřednictvím kterého byl čínský lid permanentně manipulován.
Protikladem Zhangovy introvertní potemněle odosobněné, ale emotivní malby jsou rozměrné barevné obrazy jednoho z vůdčích představitelů cynického realismu Fanga Lijun (1963). Jeho figurální malba se odklání od záznamu skutečnosti a je projevem nespoutané tvůrčí svobody. V jeho rozměrných obrazech se divák odpoutá od pozemské reality. Vnesen do modrobílých nebes pozoruje poletující ptáky, hmyz a okřídlené andělíčky, kteří symbolizují Boží přítomnost. Srovnání s barokními stropními malbami se evropskému divákovi přímo nabízí.
Zážitek slibuje i 17 metrů dlouhý obraz čínské krajinomalby, jenž na míru do Galerie Rudolfinum vytvořil poslední z trojice čínských umělců - Feng Mengbo (1966). Tento umělec se proslavil svými počítačovými hrami propojujícími ikonografii maoistické propagandy s ikonografií dnešní přetechnizované Číny. Krajinomalba ve Fengově pojetí po obsahové stránce pokračuje v tradici čínské tušové malby, po stránce formální ji však zcela narušuje. Svým způsobem jeho liduprázdné krajinomalby evokují romantické scenerie Caspara Davida Friedricha.
Ukázka současného čínského umění v Rudolfinu vypovídá ledacos o čínské mentalitě, historii i současnosti. Diváka malého středoevropského státu ohromuje zejména velikostí a prostorem, do kterého ho vtahuje. Mírný odstup pak člověk může pocítit při vědomí, že ač jsou tato díla lehce cynická a jemně kritická, zůstávají politicky korektní.
