Rudolf Hrušínský hraje už přes deset let postavu Vlastimila Peška v seriálu...

Rudolf Hrušínský hraje už přes deset let postavu Vlastimila Peška v seriálu Ulice | foto: Nguyen Phuong ThaoMAFRA

S tátou jsem nejradši mlčel, vzpomíná na slavného herce Rudolf Hrušínský

  • 6
Z Thajska si herec Rudolf Hrušínský přivezl čokoládové opálení, takže ho teď má i Vlastimil Pešek z Ulice, jeho seriálová postava, kterou hraje už deset let. Po svém slavném otci zdědil jméno, profesi, lásku k rybaření i strohé vyjadřování. „Táta nikdy nemluvil zbytečně. Jen proto, že má pusu pod nosem,“ vzpomíná 68letý herec v rozhovoru pro týdeník Téma.

Byl jste někdy na zahraniční cestě s rodinou?
Ne, pokud se nepočítá dětský věk. S rodiči jsme byli dvakrát u moře. Jednou v Bulharsku a jednou v Jugoslávii. Jel tam s námi i táta. Myslím, že jenom kvůli mámě a nám dětem. Celkem to protrpěl.

Proč?
Neměl rád daleké přesuny, radši byl doma, neměl rád moře, ani slunce. Když byla modrá obloha a pařák, většinou říkal: „Ježíšmarjá, to je počasí!“ V 70. letech pak točil film Oáza, dva měsíce strávil v sovětské poušti, kde bylo i 45 stupňů, zažil tam i písečné bouře - moc dobře mu tam nebylo, špatně se mu dýchalo…

Tatínek si tam stěžoval na místní podmínky a po návratu dostal zákaz mimodivadelní činnosti.
Podle mě by ho dostal, i kdyby tam nejel. Byla to jenom otázka času. Každopádně to pro něj pak bylo hodně těžké období. Byl zvyklý pracovat čtrnáct i patnáct hodin denně a teď najednou čekal doma, jestli mu někdo zavolá. Muselo to pro něj být strašlivý.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Jak Rudolf Hrušínský prožíval, když hrál se svým otcem? A co se od něj naučil? Více se dozvíte v pátečním vydání týdeníku Téma.

Vy máte na rozdíl od něj cestování rád...
Osudová byla hned ta první dálková cesta. Jel jsem do Mongolska, což bylo velmi komplikované. Byli tam sice u moci taky komouši, přesto tam musel mít člověk pozvání. A to nejen od známého, ale muselo to být potvrzené i od místních mongolských úřadů, bylo třeba strašně moc bumážek. Ale byla to úžasné! Je tam naprosto neporušená příroda. Jsou tam řeky, z nichž se dá pít. A plné ryb. Takže pro mě ráj na zemi.

Od té doby jsem byl v Mongolsku asi desetkrát. A doufám, že se tam ještě někdy podívám. Když jsem pak později cestoval do Kanady, odpustil jsem Mongolům i ty náročné vstupní procedury. Dostat kanadské vízum je totiž podobně náročné. Dokonce tam vyžadovali adresu už dávno mrtvých rodičů.

Zvládnete se v cizině dohovořit?
Když je nejhůř, těch pár slovíček anglicky vždycky nějak vypotím. Thajsko mám rád i proto, že místní mluví ještě hůř anglicky než já. Ale většinou se omezuju na objednávky v restauracích.

To máte asi společné s tatínkem, ani on nebyl na jazyky asi příliš talentovaný.
Uměl německy. Nemůžu posoudit, jak moc dobře. Ale asi moc dobře ne.

Měl prý i nabídky z Hollywoodu, ale jednání údajně ztroskotala na tom, že neuměl dobře anglicky.
To nemělo s jazykovým vybavením nic společného! Větší překážkou byli komunisti, kteří ho prostě nepustili.

Co vás naučil?
Třeba chytat ryby. Bral mě s sebou už jako malýho kluka. Dělal jsem ty podružné rybářské práce, do kterých se tátovi moc nechtělo, takže jsem kopal žížaly, chytal koníky nebo škrábal ryby. Pak mi udělal proutek z vrby, na který přivázal šňůru, na konec malý háček a na něj malou kuličku těsta. A na to jsem ve čtyřech nebo pěti letech chytil svého prvního sumce. Měl sice jenom 45 centimetrů, ale jsem na to hrdej dodnes. Takhle chvilka mě přivedla k celoživotnímu koníčku.

Vydržel jste být u ryb i jako malý potichu?
Nedělalo mi to problémy. S tátou jsem hrozně rád mlčel.

I Rudolfův bratr Jan rád vzpomíná na tatínka

5. října 2014

, Téma