Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rudolf Firkušný byl básník kláves i elegán

  9:14aktualizováno  9:14
Když se po sametové revoluci vrátil do Československa, měla ho v živé paměti už jen starší generace. S komunistickým pučem se nikdy nesmířil. Po roce 1948 žil a koncertoval v cizině. Přesto patří mezi největší české klavíristy.

Klavírista Rudolf Firkušný | foto: Pražské jaro

V archivu Pražského jara najdeme u data 20. května 1946 koncert České filharmonie, která pod taktovkou Jaroslava Krombholce hrála Rondo-ouverturu Mihovila Logara, Zrání Josefa Suka a Klavírní koncert Pavla Bořkovce. Tedy program v té době relativně mladé hudby.

Fotogalerie

Mladý byl ostatně i festival, u jehož zrodu stál kromě jiných umělců i Rudolf Firkušný, jenž byl sólistou právě tohoto večera. Na prvním ročníku vystoupil i se samostatným recitálem a podílel se ještě na závěrečném koncertu, který řídil Rafael Kubelík, a na jehož programu byl i Dvořákův Klavírní koncert. V hledišti Rudolfina tehdy usedli i prezident Edvard Beneš a ministr zahraničí Jan Masaryk.

Dodržel předsevzetí

Poté následovala více než čtyřicetiletá pauza. Až u data 28. května 1990 vidíme opět Firkušného jméno. S Českou filharmonií a za řízení Jiřího Bělohlávka hrál Koncert č. 2 pro klavír od Bohuslava Martinů, svého přítele z mládí. Na Pražském jaru se pak objevil znovu roku 1992, kdy přednesl s Českou filharmonií Dvořákův koncert a měl i komorní večer s houslistou Josefem Sukem. O rok později byl ještě členem poroty klavírní soutěže Pražského jara.

Výběr z nahrávek

  • Leoš Janáček: Klavírní skladby, s Rafaelem Kubelíkem (Deutsche Grammophon)
  • Bohuslav Martinů: Klavírní skladby (RCA)
  • Firkušný hraje Chopina (EMI)
  • Beethoven: Klavírní sonáty (EMI)
  • Rudolf Firkušný v Praze, živý záznam z Pražského jara 1990 (Supraphon)
  • Dvořák, Janáček, Brahms Beethoven. Živý záznam z Pražského jara 1992 s Josefem Sukem (Supraphon)
  • Dvořák, Janáček, Martinů: Písně, s Gabrielou Beňačkovou (RCA)

Firkušný tedy dodržel předsevzetí, že dokud v jeho vlasti povládnou komunisté, nebude v Československu koncertovat. A to přesto, že koncem osmdesátých let začalo tehdejší vedení festivalu s pokusy dostat světově proslulého pianistu oficiálně do Prahy. "Nechtěl jsem se stát součástí prorežimní propagandy, propůjčit své jméno do jejich špinavé hry. A přijetím oficiálního pozvání bych se toho byl dopustil," uvedl Firkušný jako vysvětlení.

Pozvání přijal až krátce po sametové revoluci. Ale to už mu bylo 77 let. Jeho umělecká dráha se tedy aspoň symbolicky uzavřela doma. Pražskojarní koncerty byly navíc natočené a spolu s několika dalšími snímky, pořízenými po Firkušného návratu, se staly součástí pianistovy bohaté diskografie.

Zázračný chlapec

Narodil se roku 1912 v Napajedlech v rodině notáře Rudolfa Firkušného. Měl ještě sestru Marii a bratra Leoše, který se později stal muzikologem. Po otcově předčasné smrti se rodina přestěhovala do Brna.

Malý Rudolf byl zázračným dítětem se všímvšudy. Už jako tříletý si na klavír vyťukával písničky. Výstižné svědectví o jeho talentu podal roku 1925 v Listech Hudební matice významný klavírní pedagog Vilém Kurz. "Osobně jsem jej poznal, když mu bylo osm let. Měl absolutní sluch a již tehdy překvapujícím způsobem improvizoval na klavíru. Jeho improvizace byla čistě polyfonická, vrozeným hudebním instinktem zcela správně vedl jednotlivé hlasy, moduloval logicky a na svůj věk velmi zajímavě a odvážně, takže jeho improvizace nepůsobily ani dětským dojmem. Největší jeho radostí bylo, když dostal darem klavírní výtah některé opery nebo partituru, v nichž se již tehdy dobře vyznal. Každou volnou chvíli věnoval čtení nových not, hrál na klavíru orchestrální part, zpívaje zároveň hlasové partie, a byl tak zamilován do svých výtahů, že ani v noci nemohl se s nimi rozloučit a brával je s sebou do lůžka. Aby byl nerušen, vylézal v létě v zahradě na strom i s výtahy a partiturami a tam skryt dirigoval a zpíval celé hodiny."

Pověsti o neobyčejně nadaném dítěti se nesly Brnem a dostaly se až k Leoši Janáčkovi, který souhlasil s tím, že si chlapce přezkouší. Poté prohlásil, že takový talent se rodí jednou za století. Na konzervatoři pak Firkušného devět let vyučoval hudební teorii. "Byl ke mně stále velmi laskav. Stále mi také vykal," vzpomínal po mnoha letech Firkušný. Na klavír ho učila manželka Viléma Kurze Růžena, poté ho převzal proslulý a přísný pedagog osobně. V osmi letech Firkušný poprvé koncertoval, v jedenácti vystoupil s Českou filharmonií, následovala první zahraniční cesta - do Vídně.

Hvězdou i v Americe

Důležitý ve Firkušného životě byl rok 1927, kdy ho prezident Masaryk, jenž se rád obklopoval umělci a intelektuály, pozval do Lán. Díky Masarykovi dostal Firkušný stipendium, které mu umožnilo odejít do Paříže, kde zahrál slavnému pianistovi a profesoru Alfredu Cortotovi. Ten mladičkého pianistu objal a pronesl větu: "Vy už nepotřebujete učitele, ale obecenstvo!"

Dirigent Rafael Kubelík a klavírista Rudolf Firkušný na Pražském jaru

Dirigent Rafael Kubelík a klavírista Rudolf Firkušný na Pražském jaru

Dirigent Jiří Bělohlávek a klavírista Rudolf Firkušný na Pražském jaru

Dirigent Jiří Bělohlávek a klavírista Rudolf Firkušný na Pražském jaru

Firkušný pobýval nejen ve Francii, ale i v Německu a Itálii, jeho koncertní dráha se rozvíjela, jeho jméno získávalo na lesku. Ještě před válkou navštívil všechny evropské země, nikdy však nevystoupil v Sovětském svazu. Už tehdy se snažil prosazovat díla českých autorů včetně těch soudobých, kteří komponovali přímo pro něj. Mezi nimi zaujímal přední místo Bohuslav Martinů, s nímž se Firkušný přátelil až do jeho smrti roku 1959.

V Praze ještě koncertoval roku 1939, poté odjel do Paříže. Dlouho však nezůstal. Na poslední chvíli před obsazením metropole německou armádou odjel na jih Francie, pak se přes Španělsko dostal do Portugalska, odkud odplul do Spojených států. Prosadit se v zámoří nebylo snadné, vždyť v Americe tehdy zářily hvězdy Sergeje Rachmaninova, Arthura Rubinsteina nebo Vladimira Horowitze. Firkušný se jim však dokázal zařadit po bok - a začal dobývat vysněnou Ameriku. Ta mu poskytla útočiště a stala se jeho druhou vlastí i po roce 1948.

Romantický fešák

Desítky let se pohyboval mezi světovou klavírní elitou, obdivován posluchači - a přirozeně i posluchačkami. Žádný div. Když si člověk prohlíží jeho fotografie z mladšího a středního věku, vidí elegantního fešáka jako z nějakého romantického filmu.

Oženil se však (nebo možná právě proto) až roku 1965, s dvacetiletou Taťánou Nevolovou, kterou poznal během jedné ze svých řídkých soukromých cest do Československa, kde stále žila jeho matka. Jejich děti, syn Rudolf a dcera Veronika, jsou dnes v kontaktu s Klavírním festivalem Rudolfa Firkušného, jemuž poslali i společnou zdravici rodiny Firkušných.

Rudolf Firkušný v mládí

Rudolf Firkušný v mládí

Firkušný je v dějinách české klavírní hry zcela výjimečnou postavou, neboť ve své době neměl předchůdce a vzhledem k emigraci ani následníka. Zatímco světových houslistů jsme měli kromě Jana Kubelíka hned několik, o klavíru to neplatilo. Srovnatelně silná tradice tu neexistovala. Ohlasy ze světa se víceméně shodovaly v názoru, že ve Firkušného hře se snoubila technická perfekce s básnivostí. "Tento jemný československý umělec hraje s vytříbeným jemnocitem. Nikdy nepatřil mezi ty, kteří by posluchače ubíjeli hlukem," konstatoval jednou newyorský kritik Harold C. Schonberg. Firkušný se nebránil ani jiným, komerčnějším aktivitám. Roku 1990 účinkoval v televizní reklamě na značku Nike, kterou lze zhlédnout i na YouTube.

Po sametové revoluci se Firkušný plánoval vrátit do vlasti natrvalo, už se mu to však nepodařilo. Nicméně ještě před svou smrtí v červenci 1994 stihl doma nejen vystoupit na řadě koncertů, ale i převzít různá ocenění, včetně titulu doctor honoris causa Karlovy univerzity. Vlastní čestné tituly mu udělily i Masarykova univerzita v Brně a Janáčkova akademie múzických umění. Z rukou prezidenta Václava Havla převzal 28. října 1991 Řád T. G. Masaryka I. třídy. Stal se i prezidentem festivalu Pražské jaro, který kdysi uváděl do života.

Chyby nejsou to hlavní

V Praze také natočil jeden z dílů televizního cyklu GEN. V rozhovoru, který vyšel v MF DNES v září 1993, mluvil mimo jiné i o tom, jak se od jeho mládí proměnila klavírní hra. "Dnes je ve světě velká nadprodukce mladých talentů, a to ovlivňuje celkový přístup ke hře. Mladí mají fantastickou technickou průpravu, ale v jejich projevu mi trochu schází hloubka a individualita. Asi to souvisí i s tím, že za našich mladých let jsme neměli gramofony a učili jsme se tak, že jsme chodili na koncerty. Dnes si stačí poslechnout digitální nahrávku, ale tím do pramene hudby neproniknete," zdůraznil.

Rudolf Firkušný s manželkou a dětmi

Rudolf Firkušný s manželkou a dětmi

V té souvislosti mluvil také o specifikách klavíru. "Nejsou to housle ani lidský hlas. Když na něj uhodíte, tón okamžitě zmizí. Tónová kultura je tedy velmi důležitá a mladí klavíristé ji nezřídka podceňují. Pak se stane, že mají zahrát pomalou větu Mozartovy sonáty, a najednou jsou ztraceni," dodal.

Třebaže jeho výkony vždy vycházely z famózní techniky, on sám virtuozitu nevnímal jako předvádění dokonalosti. "Pro mne znamená celkovou kulturu klavírní hry hlavně umění úhozu a pedálového umění. Technika je až na posledním místě a musí být velmi diskrétní, aby nevystoupila do popředí. Někdy je totiž daleko těžší zvládnout skladbu, v níž je málo not, než skladbu, v níž se to notami jen černá," upozorňoval.

Překlepy nepovažoval za fatální průšvih. "Všichni klavíristé dělají chyby, ale na tom ani příliš nezáleží, hlavně když výkon oslovuje. Pamatuji se na pianisty, kteří dělali jeden překlep za druhým, a přesto se mi díky hudebnímu cítění nadosmrti vryli do paměti. Mne také nejvíc potěší, když mi někdo řekne, že stále vzpomíná na můj koncert před dvaceti lety. Pak si říkám, že jsem snad opravdu nežil nadarmo."







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.