Na každý pád se ve filmu mluví aramejsky a v nejlepším případě se dá rozumět pouze tehdy, když římští vojáci křičí "Haj!", čímž míní "Odstup!".
Musím hned na začátek předeslat, že tento film, jakkoli je dobře technicky provedený, není ani výrazem antisemitismu, ani křesťanského fundamentalismu posedlého mystikou krevní oběti. Je to míchanice, film vykalkulovaný tak, aby vydělal hodně peněz tím, že divákům nabídne dostatek krve a násilí, vedle nichž vypadá Tarantinův Pulp Fiction jako animovaný film pro předškoláky.
Když už, pak Gibsonův film využívá mechanismů vypůjčených z kresleného seriálu Tom a Jerry, v němž parní válce dělají z hrdinů placičky tloušťky cédéčka, protagonisté padají z mrakodrapů a rozplácávají se na kaši nebo se rozmazávají o stěnu, když někdo prudce otevře dveře. A navíc je v něm ještě krev, vlastně litry krve, kterou nahromadili všichni ti pilní transylvánští upíři a v cisternách poslali filmovému štábu.
Tělo jako hamburger
Není to náboženský film. Co se Ježíšova poselství týče, nabízí špatně strávenou interpretaci věcí, které znáte ještě před prvním přijímáním. Ježíšův vztah k Otci je hysterický a naprosto sekulární. Klidně by mohlo jít o vztah mezi Charliem Mansonem a Satanem, ale i Satanovi tu chybí vznešenost.
Ve filmu se objevuje nepřímo tu a tam, a když vidí celé to prolévání červených krvinek, ani on z toho nakonec nemá dobrý pocit. Nejméně přesvědčivým obrazem je však ten poslední, o zmrtvýchvstání. Vypadá spíše jako noc oživlých mrtvol, než jako renesanční obraz.
V tomto filmu není ani stopy po posvátné zdrženlivosti evangelia. Ukazuje všechno to, o čem slovo boží nemluví, aby nechalo věřící tiše rozjímat o největší oběti dějin. Tam, kde se evangelium omezuje na prohlášení, že Ježíš byl zbičován (pár slov v Matoušovi, Markovi a Janovi, ani slovo u Lukáše), Gibson nejdříve nechá Ježíše zmlátit pruty, pak hřebíky okovanými pásky a nakonec palicemi, dokud jej nesníží na úroveň toho, jak si zákazník McDonald's asi představuje maso, které bylo řádně rozmašlováno - jinými slovy jako špatně uvařený hamburger.
Gibsonova nenávist vůči Nazaretům je určitě nezměrná. Jen nebesa vědí, jakému atavistickému, pudovému útisku na tom čím dál zkrvavenějším těle režisér dával průchod. A je dobře, že jej v tuto chvíli filologie zastavuje, jinak by klidně nechal mučitele, aby připojili k Ježíšovým varlatům elektrody, zatímco by mu dávali benzinový klystýr. Podle některých lidí bychom tak měli zažít spásné rozechvění nad tajemstvím vykoupení. To jistě.
Je to antisemitský film? Pokud bylo záměrem natočit "western-míchanici" (či lépe řečeno "eastern"), pak by měly být postavy jasně dány: kladní hrdinové proti záporným a ti záporní by měli být co nejzápornější. Zatím tu však máme velmi zlé kněze chrámu a Římany, kteří jsou ještě horší, asi jako když Pete Dřevěná noha s hurónským smíchem přivazuje Mickey Mouse k mučicímu křeslu. Gibson musel samozřejmě tušit, že vykreslení Římanů jako záporných postav (což už stejně udělal film Asterix) v sobě nenese riziko, že by kvůli tomu někdo zapaloval Kapitol.
V dnešní době by však bylo uvážlivé dbát větší opatrnosti v případě Židů. Ale nemůžete žádat zázraky po někom, kdo vám chce jenom naservírovat tatarský steak s pořádnou dávkou pepře a kečupu. I když tu a tam Gibsonův film vskutku vykazuje známky pokání, například když ukazuje tři Židy a tři Římany, téměř kladné postavy, plné pochyb (dívají se na shromážděné lidi, jako by chtěli říct: "Hele, nezachází to už příliš daleko?"). Nicméně i jejich pochyby slouží k posílení dojmu, že všechno v tomhle filmu musí být nesnesitelné a že byste si při pohledu na to, co vyhřezává z boku oběti, měli ublinknout.
Otec se hněvá
Představte si, že by si italský romanopisec Alessandro Manzoni ve svém mistrovském díle Snoubenci nevzal ponaučení z evangelia a nedovolil nám, abychom pouze tušili, co se stalo s jeptiškou z Monzy. Místo toho by ukázal, jak chudák děvče provozuje striptýz, oddává se opakované felaci a sodomii (poslední tango v Lombardii) a ukládá sadomasochistické tresty nešťastníkovi Egidiovi a při tom všem má na sobě vysoké kožené boty jako vystřižené z Venuše v kožichu od Leopolda von Sacher-Masocha.
Gibson se kochá představou, že Ježíš určitě trpěl. A stejně jako se Edgar Allan Poe domníval, že nejromantičtěji dojemná je smrt krásné ženy, Gibson tuší, že nejvýnosnější formou filmové míchanice je taková, v níž proženete Syna božího mlýnkem na maso. Jde mu to velmi dobře.
A musím říci, že když Ježíš konečně umírá, my už kvůli němu netrpíme (nebo se už nebavíme), vypukne bouře, země se zatřese a závoj chrámu je roztržen, přece jen cítíme jisté emoce. Neboť v té chvíli zachytíme, ač v meteorologickém smyslu, pomíjivý záblesk naprosté dokonalosti, která v tomto filmu tak děsivě chybí. Ano, v této chvíli Otec promluví. Ale divák zdravého rozumu (a doufám i věřící) si uvědomí, že ten, na koho se Všemohoucí vlastně hněvá, je Mel Gibson.
(Z anglické verze přeložil Vladan Šír; titulek a mezitulky jsou redakční)
 Umberto Eco. |
