Stejně jako v Hodinách se i v Domovu na konci světa ujímá vyprávění několik hlasů.
Dvě mužské a dvě ženské postavy líčí postupně několik desetiletí trvající vztah kamarádů z dětství Jonathana a Bobbyho, kteří vyrůstají v Clevelandu na americkém Středozápadě.
Příběh začíná v 60. letech 20. století, vzduchem se vznáší odér marihuanového kouře, zní hudba Boba Dylana, The Doors a Jimiho Hendrixe a hoši sní o festivalu ve Woodstocku.
Ale od počátku je jasné, že s Jonathanem není vše tak, jak by mělo být. Na otci oceňuje fyzickou krásu, potají si zkouší líčení matčinými očními stíny a hraje si s panenkami.
Když se seznámí s Bobbym, kterému v útlém věku tragicky zahynul starší bratr a matka poté spáchala sebevraždu, sblíží se chlapci natolik, že mezi nimi vznikne fyzický vztah.
Jonathanovi rodiče Bobbymu postupně nahrazují jeho neexistující rodinu, což ještě zesílí, když Jonathan odchází na Newyorskou univerzitu. V New Yorku se nastěhuje ke Clare, bývalé příslušnici hippies, která už překročila třicítku a zatím si neujasnila, co by dál chtěla dělat se životem.
V 80. letech přijede za svým přítelem Bobby a tihle tři spolu utvoří zvláštní rodinu. V očích okolí nenormální situace se ještě víc zašmodrchá, když Clare s Bobbym otěhotní a porodí dítě, které má dva zcela rovnocenné otce.
Rafinovaná struktura vyprávění posunuje historii vztahu Jonathana, Bobbyho a Clare kupředu útržkovitě, jakoby trhaně.
Ačkoli tu zazní hlasy dvou zástupců mužského pohlaví, není v románu prakticky přítomna mužská perspektiva: Jonathan je gay a Bobby je spíše než bisexuál prost jakéhokoli sexuálního zaměření.
Podobně jako v Hodinách se těžiště vychyluje na stranu žen, které jediné jsou schopné něco na svém osudu měnit: Jonathanova matka Alice si po mužově smrti zařídí nový život v arizonské poušti a Clare dokáže realizovat jediné možné řešení nepřirozeného trojúhelníku, v němž každý miluje druhé dva natolik, že je nedokáže opustit.
Právě láska je klíčovým slovem románu a poznáme ji v mnoha podobách: jako fyzickou, neosobní vášeň u Jonathana a jeho partnerů, jako prostředek k plození dětí u Clare a Bobbyho, jako mateřský cit, který Alice cítí k marnotratnému synovi, i jako cit, jejž člověk cítí k nevyléčitelně nemocnému. Na konci příběhu zůstávají sice oba protagonisté sami v domě s umírajícím Erichem, bývalým Jonathanovým milencem, ale konečně si uvědomují tíhu odpovědnosti, kterou mají vůči sobě i vůči svým bližním.
Domov na konci světa sice nedosahuje kvalit Hodin, přesto jde o dílo hodné čtenářovy pozornosti. Originálním způsobem totiž dokazuje možná trochu otřepanou frázi, že láska je hluboký individuální cit, který se nenechá spoutat pohlavím ani konvencí.
