Je to těžce vydřená výhra, říká Vieweghův nakladatel o nové knize

  • 3
"Michalovo psaní, to byl těžký zápas proti silnějšímu soupeři," říká v rozhovoru pro čtvrteční Magazín DNES nakladatel Martin Reiner. Vieweghova šestadvacátá kniha, reálný deník vážně nemocného spisovatele, vychází příští týden a právě magazín zveřejní exkluzivní ukázky.

Pane Reinere, kdo vám v prosinci zavolal, že je Michal v kritickém stavu?

V neděli ráno jsem vstal s dětmi a tak okolo deváté volala Veronika Vieweghová. S Veronikou se znám ode dne, kdy se s Michalem potkali, byl jsem tehdy v Solidní nejistotě u toho, čímž chci říct, že se známe dobře a jsme kamarádi. Ale v neděli ráno si běžně nevoláme...

Jaké byly vaše první myšlenky?

Už než jsem ten telefon vzal, říkal jsem si, že se nejspíš něco děje. A pak jsem to poslouchal s pocitem, že je to tady! Abyste rozuměl; když je celý váš byznys, a vlastně tak trochu i život postavený na "fungování" jednoho člověka, musel byste být naprostý ignorant, aby vás ikskrát nenapadlo: co kdyby se tomu člověku něco stalo? Takže jsem Veroniku poslouchal s pocitem, že na podobný telefonát čekám svým způsobem už dvacet let.

Tlačil jste na Michala Viewegha, aby začal co nejdříve po úspěšné operaci opět psát?

Právě naopak; ve chvíli, kdy Michalovi začaly lépe docházet souvislosti a začal se trochu zajímat o svět sahající za zeď nemocničního pokoje, což mimochodem přišlo až řadu týdnů po operaci, ujišťovali jsme ho oba s Veronikou, že se nemusí cítit pod tlakem, že rok 2013 jak jeho domácnost, tak moje nakladatelství přečkají bez úhony, i kdyby nenapsal ani řádek. Ostatně, musel byste vidět, v jakém byl stavu: tlačit na něj, aby psal, by bylo totéž, jako kdybyste - s prominutím - nutil psa létat...

Kdy tedy přišel ten moment zlomu?

V dubnu, kdy už byl Michal po čtyřech měsících rekonvalescence zpátky na Sázavě. A byl to on sám, kdo řekl, že to prostě bude zkoušet. Měl naléhavý pocit, že zkrátka musí uživit rodinu; to byl myslím hlavně v počátku silnější motor, než radost ze psaní, kterou jinak vždycky měl.

Co jste si uvědomil, když jste dokončenou knihu četl?

Že je to výhra! Výhra na konci těžkého zápasu proti silnějšímu soupeři...

Co je na tom, že kniha vyjde, ze všeho nejdůležitější?

Byl by nesmysl zastírat její ekonomický význam: oba máme s Michalem nějaké nesplacené půjčky, ve Druhém městě ještě teď na podzim vyjde nový Kahudův román, který měl v rukopisu 900 stran! Takže to bude hrozná pálka! Ale stejně si myslím, že ta kniha má největší význam pro Michala a jeho sebevědomí, pocit ze života, ze sebe: tady se ještě pořád odehrává bitva s nejistým koncem.

Ukázka z knihy Můj život po životě

Navečer jdu ještě na návštěvu k mámě, která bydlí naproti. Dostanu kávu.
"Víš, co bys mohl psát?" promluví matka.
Teď přijde NÁPAD, pochopím.
"Ne," říkám unaveně.
"Haiku!" navrhuje mi matka zcela vážně. "Je to krátké. Zapamatuješ si to! A udržíš myšlenku!"
"Haiku je těžší, než se zdá," namítám opatrně. "Nikdy jsem žádnou poezii nevydal. Ani nepsal… Ale hlavně: padesát tisíc lidí si nekoupí knihu básniček, ke všemu v tradiční japonský formě."
"Od tebe jo."
"Haiku je těžký," zopakuji.
"Tohle jsi říkal v IKEMu, pořád dokola," zavzpomíná náhle matka.
"Kdy?"
"Ten první den, po operaci. Když tě probudili z umělého spánku."
"Co jsem říkal?"
"Že je to těžký. Hrozně těžký. Pořád jsi to opakoval."
Na nic takového si pochopitelně nepamatuji, ale řeknu:
"Myslím si to pořád. Život mi připadá hrozně těžký."
Pak mi máma znovu (už jsem to od ní jednou slyšel - a pamatuju si to!) líčí, jak jsem v IKEMu v prvních hodinách po operaci všem pořád dokola tvrdil, že mě hlídá její dávno zesnulý otec, děda Krušina.
Dlouho mlčím. Snažím se s tou informací srovnat.
"Možná jsem ho v klinický smrti viděl, ne?" říkám po chvíli.
"Musel jsi ho vidět! Jinak bys to neříkal!"
Večer se na to doma zeptám Veroniky.
"Miláčku," řekne Veronika s milým úsměvem, "já vím zcela jistě, že po operaci trvalo tři dny, než jsi poprvé promluvil."