Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vyvolení. Na vídeňské klinice nacističtí lékaři zavraždili 700 dětí

  9:56aktualizováno  9:56
Je to příšerný příběh. Na vídeňské klinice Steinhof bylo během druhé světové války týráno a zabito sedm set dětí. Švédský autor Steve Sem-Sandberg o tom napsal drásavý román Vyvolení. „ Posláním mé knihy je ukázat nezdolnou vůli člověka k životu,“ řekl v rozhovoru s iDNES.cz.

Z obálky knihy Steve Sem-Sandberga Vyvolení | foto: Paseka

Steve Sem-Sandberg je našim čtenářům dobře známý knihami Chudí v Lodži a Ravensbruck. Český překlad knihy Vyvolení, který vydalo nakladatelství Paseka, přijel do Prahy uvést osobně.

Jak vůbec vzniklo oddělení Spiegelgrund?
Vídeňská klinika byla zřejmě největší psychiatrickou klinikou před druhou světovou válkou, léčilo se tam zhruba čtyři a půl tisíce pacientů. Záhy po anšlusu Rakouska byly dvě třetiny pacientů, tedy kolem tří tisíc lidí, odvezeny a zavražděny. Na uvolněná místa se svážely děti z celé Vídně. 

Kdo byli pacienti této kliniky?
Šlo o fyzicky a mentálně postižené, a mohlo to být cokoliv - od obrny, epilepsie až po těžká znetvoření, ale také děti neukázněné či sirotky. Z části nemocnice zvané Spiegelgrund se stalo jedno z center tajného nacistického programu Euthanasie a ‚vědecká‘ laboratoř, kde bylo více než sedm set těchto dětí týráno a popraveno.“

Spisovatel Steve Sem-Sandberg při návštěvě Prahy

Spisovatel Steve Sem-Sandberg při návštěvě Prahy

Děti ze Spiegelgrundu byly odsouzeny k likvidaci, aby „neohrožovaly zdravý vývoj „lidstva“. Jak se stalo, že na nich lékaři prováděli experimenty?
Na klinice byli lékaři, především její primář doktor Illing, po válce odsouzený a popravený, kteří to okamžitě vnímali jako úžasnou příležitost pro vědecké bádání, protože tady se jim nabízel naprosto unikátní „materiál“. Illinga zajímala zejména tuberózní skleróza, zákeřná dědičná nemoc, kterou způsobují zatvrdliny v kůře mozkové; může se objevit v druhém či třetím koleni příbuzenstva a znovu může být smrtelná. Illing se jí začal zabývat už před svým nástupem na Spiegelgrund, ale nemohl ji ověřit klinicky. A tady měl konečně příležitost provádět potřebná vyšetření – lumbální punkci a následný rentgen mozku. Pak byly snímky srovnávány s pitvou

Byly experimenty pro děti bolestivé?
Nejdřív byly děti nuceny zaujmout velmi nepříjemnou polohu v předklonu s nahrbenými zády a v této poloze je přivázali. Pak následovala lumbální punkce dlouhou jehlou, kterou jim zabodli do bederní části páteře a pomalu vytáhli míšní tekutinu. Dětem z toho třeštila hlava a zvracely, muselo je to strašně bolet. Pak se jim do míšního kanálu napumpoval vzduch a stoupal do mozku jako kontrastní látka, která ukáže, jak mozek vypadá. Pokud byly děti nemocné, měly infekci, horečku nebo jiné potíže, tak to nepřežily. Lékaři museli často experiment provést co nejdřív, aby měli klinické výsledky, než je budou srovnávat s pitvou.

Co vás přivedlo k tomuto tématu?
Setkání s příběhem Friedricha Zavřela, který mě inspiroval k postavě jednoho z hlavních dětských hrdinů, pacientu Adrianovi Zieglerovi. Friedrichovi – říkejme mu Adrian – dvakrát do života krutě zasáhl jeden z lékařů ze Spiegelgrundu, aniž by byl za své činy potrestán. A to se mě strašně dotklo a přimělo mě napsat Vyvolené.

Jak mu do života zasáhl konkrétně?
V roce 1975 se Adrian setkal po třiceti letech s doktorem Heinrichem Grossem, jedním ze svých trýznitelů na Spiegelgrundu, v té době soudním znalcem v oboru psychiatrie. Adrian byl tehdy souzen, že přijal úplatek za napomáhání loupeži, a posudek doktora Grosse měl být podkladem k rozhodnutí soudu. Když Gross zjistil, že Adrian je jedno z dětí ze Spiegelgrundu, pochopitelně nechtěl, aby se to dostalo na veřejnost, a Adrianovi za jeho mlčenlivost slíbil, že se postará, aby dostal co nejmírnější trest. Adrian mu uvěřil, ale Gross ho oklamal a použil pro svůj znalecký posudek lékařskou zprávu dr. Illinga z roku 1944 a doslova z ní citoval vše, co se o Adrianovi tenkrát psalo – že je sociopat z nepřizpůsobivé rodiny a chronický recidivista (což ve skutečnosti znamenalo, že se pokusil ze Spiegelgrundu třikrát uprchnout). Na základě soudně-psychiatrického vyjádření doktora Grosse byl Adrian odsouzen k nejvyššímu možnému trestu – k šesti letům vězení ve speciální káznici pro zvlášť těžké recidivisty. Jeho cela nebyla o moc větší než samotka ve Spiegelgrundu, kde musel jako dítě sedět dva týdny o samotě a ještě byl zmlácen holí.

Od samého počátku jsem zamýšlel román Vyvolení jako stínovou knihu k Chudým v Lodži; oba romány popisují totéž ze dvou stran – v Chudých v Lodži vedou nacisté vyhlazovací boj proti vnějšímu nepříteli, což v té době byli Židé. Kdežto ve Vyvolených vedou úplně stejný vyhlazovací boj proti vnitřnímu nepříteli, proti vlastnímu národu.

Spisovatel Steve Sem-Sandberg při návštěvě Prahy

Spisovatel Steve Sem-Sandberg při návštěvě Prahy

Jak je možné, že rakouská společnost připustila, aby se zločinec jako dr. Gross stal respektovaným soudním znalcem, dokonce vyznamenaným čestným křížem?
V květnu 1945 padl Gross do rukou sovětských vojáků a následně strávil dva roky ve válečném zajetí v Estonsku. V táboře byly tisíce válečných zajatců, ale jen dvacet lékařů. Díky tomu se stal Gross potřebným, vedení lágru si ho začalo cenit. Když se v roce 1947 vrátil ze zajetí zpátky do Rakouska, proces se třemi hlavními obžalovanými lékaři ze Spiegelgrundu už dávno skončil. Vídeňský soud mu vyměřil pouze dva roky vězení a v roce 1951 bylo stíhání vůči Grossovi zastaveno. Tehdy už se na soudech projevila únava, nikdo neměl chuť pokračovat dál v řešení nacistické minulosti. Přišel okamžik, kdy se země musela znovu budovat, kdy stát potřeboval vzdělané lidi. A Gross se mohl svobodně vrátit ke své práci.

Cožpak nikdo z přeživších nežádal potrestání dr. Grosse?
Po válce nebylo v Rakousku žádné fórum, kam by se oběti války mohly obrátit, nebyl zájem tyhle věci probírat. Sympatizantů nacismu tu bylo velmi mnoho, příliš mnoho Rakušanů se namočilo. Přitom se vnímali jako Hitlerova oběť, což pro ně znamenalo, že nenesou žádnou vinu. Bez ohledu na to, co udělali.

V románu sledujeme situaci paralelně očima chlapce Adriana a zdravotní sestry Anny Katschenkové. Dají se za oběť označit kromě dětí také někteří z trýznitelů – třeba právě Anna, která na vídeňské klinice hledala životní jistotu?
Představme si nacistický mechanismus jako trychtýř. Anna Katschenková toužila od dětství stát se zdravotní sestrou, měla na to vzdělání, snažila se najít si práci v této oblasti. Navíc tehdy byla jediným živitelem rodiny. Místo na Spiegelgrundu vzala i proto, že to byla práce u dětí. A tak ji ten trychtýř postupně nasával. Velmi dobře si uvědomovala, že její náplň práce je odporná, neúnosná, ale snažila si ospravedlnit, racionalizovat, proč to dělá. Vystavěla kolem sebe obrannou zeď. A to je vysvětlení, proč tolik lidí mohlo být považováno za sympatizanty nacismu. Většina z nich byla tímto mechanismem doslova nasáta.

Při psaní Vyvolených pro mě bylo nestrašnějším poznání, jak je lehké přejít k těm, kteří páchají zvěrstva, že úplně obyčejní lidé tomu podlehnou a postaví se do řady k pachatelům.

Z čeho jste čerpal pro svůj román materiál?
Především ze svědectví přeživších, která se objevila v posledních desetiletích. Dalším zdrojem mi byla tzv. Kniha smrti, sestavená matkou jednoho z dětí, hospitalizovaných ve Spiegelgrundu. Jsou to redigované pacientské chorobopisy, k nimž se dostala. Dále to byly soudní protokoly, zejména z předběžného vyšetřování, tři dlouhé svědecké výpovědi Anny Katschenkové, z nichž lze mnohé vyčíst nejen o ní.

Navázal jste s někým z přeživších osobnější vztah?
Pracoval jsem se zmíněným Friedrichem Zavřelem a ještě s dalšími přeživšími, mám hodiny nahraných interview. Nebylo to vůbec lehké, protože většinou šlo o staré lidi, kteří o tom vyprávěli už tisíckrát a měli sklon své vzpomínky upravovat. Lepším pramenem pro mě byly zápisky pořízené za války přímo na klinice.
Vyvolené jsem však nenapsal primárně proto, abych ukázal, co se ve Spiegelgrundu dělo. Absolutně nejdůležitější pro mě byla síla a vzdor, kterou v sobě Friedrich a další děti našly, aby se postavily moci, která se je snažila zničit. Že se pokoušely o útěk a nakonec se jim to podařilo. Když jsem je potkal – šedesát, sedmdesát let po válce – navzdory všem útrapám přede mnou stáli hrdí lidé. A to je posláním mé knihy – ukázat nezdolnou vůli člověka k životu.

Předchozího románu Chudí v Lodži se jen ve Švédsku prodalo přes 130 tisíc výtisků, kritikou byl označen za nejlepší švédský román za posledních třicet let. Není takový úspěch vzhledem k další knize svazující?
Úspěch románu Chudí v Lodži mě v tomto směru nijak neovlivnil. Důležité bylo, že mi poskytnul prostředky, abych mohl pracovat na knize, kterou už jsem měl naplánovanou.

Týrání a popravování dětí, to je téma, o kterém lidé neradi slyší. Neobáváte se, že se to odrazí na komerčním úspěchu Vyvolených?
Když jsem se ponořil do záznamů sedmi set zavražděných dětí (podotýkám, že já sám mám dítě), už jsem se nezabýval otázkou, zda těchto hrůz čtenáře ušetřit, abych ho nezranil či neodradil. V takovém případě musíte napsat všechno, nebo vůbec nic.

Chudí v Lodži jsou také velmi temná kniha - popisuji v ní, jak se nacistům podařilo vyhladit čtvrt milionu Židů z lodžského ghetta. Avšak když je řeč pouze o dětech, člověka to zasáhne přímo do srdce. Je na čtenáři, zda překoná strach z toho, co se ve Vyvolených dočte. Člověk by měl být k sobě upřímný a snažit se pochopit, jaká byla tvář zla, kterému nešlo jen o vyhubení jednoho národa, ale které zasáhlo každého člověka. Neměl by se bránit poznání jen proto, že by z toho mohl mít zlé sny.

Vyvolení vyšli vloni ve Švédsku. Jak jste spokojen s dosavadními ohlasy?
Ve Švédsku měla kniha velmi dobré recenze a doufám, že bude stejně dobře přijata i v zahraničí, práva byla zatím prodána do dvaceti zemí. V Rakousku a v Německu vyjde v září, už je přeložena. Jak žiju ve Vídni, sleduji, že zhruba posledních deset let se sami Rakušané intenzivně snaží s tématem nacismu vypořádat. Moje kniha pro ně tedy nebude připomenutím něčeho, co by bylo zapomenuto. Je to jen další z příběhů, které oni sami objevují a snaží se je zpracovat.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.