Norský spisovatel Thomas Enger napsal detektivku Kamenný déšť, kterou právě vydalo nakladatelství Moba. Fakt, že všichni čtenáři znají jeho kolegu Jo Nesboa, ho netrápí. Nesrovnává se s ním, u Engera totiž případy nevyšetřuje kriminální policista, ale novinář. Jmenuje se Henning Juul a Enger o něm napsal zatím šestidílnou sérii. Kamenný déšť začíná tragédií, při níž zemře při požáru hrdinův malý syn. Henning se dokáže znovu vrátit do života až po dvou letech, ale šrámy má pořád. "Je to jeho ground zero, bod zlomu," vysvětluje Enger.
Henning vyšetřuje vraždy. V literatuře nic neobvyklého, ale ve skutečnosti se to často nestává. Nebo v Norsku ano?
Ano, víceméně. Novináři jsou stejně chytří jako právníci nebo vyšetřovatelé, ale mají jednu výhodu: nemusí se řídit stejnými pravidly jako policisté, nejsou svázaní tolika úředními předpisy a někteří zločinci velmi brzy zjistí, že je lepší mluvit s novináři bez rizika stíhání. V Norsku totiž novináři velmi poctivě chrání své zdroje. Máte pravdu, že není úplně běžné, aby žurnalista odhalil vraha, ale já koneckonců píšu fikci. Každodenní rutina by asi byla nudná, že?
To ano. Čeští novináři se policii do práce příliš nepletou.
V Norsku někdy novináři vyšetřovatelům kladou nepříjemné otázky. Ale nemyslete si, ne vždycky. U nás se redaktoři naučili, že mohou být opravdu dobrým hlídacím psem státních orgánů. Jsou zvědaví, umějí být nepříjemní. Ale je to oboustranně výhodný obchod: média musí něčím zaplnit stránky a policie zase často potřebuje pomoci s pátráním, získat svědectví očitých účastníků zločinu a k tomu využije média. Musím však uznat, že hrdina Henning vlastně plní mé tajné pracovní ambice a je mnohem lepší novinář než já.
Co máte společného?
Máme pár podobných vlastností. Oba třeba milujeme fotbal. Hrál jsem, když jsem byl na škole, a snil jsem o Manchesteru United, ale pak jsem spíš než na trávníku běhal za děvčaty. Nejdál jsem to dotáhl do třetí norské ligy. A sem tam oba skládáme písně. On je nevyléčitelný melancholik, což chápu.
Jste původně sportovní redaktor. A v Kamenném dešti se občas mihne sarkastická poznámka o tomto odvětví žurnalistiky.
I u vás určitě existují žurnalisté, kteří svými sportovními kolegy pohrdají, ale já takový pohled nesdílím. Není jednoduché psát o sportu.
Řada novinářů touží po spisovatelské dráze, ale málokdo má tu výdrž psát nejen v práci, ale i doma. Jak to bylo u vás?
První román, tedy spíš pokus o něj, jsem dokončil už asi ve dvaceti letech. Tehdy kniha nevyšla, ale psaní jsem si moc užíval a od té doby jsem se k němu toužil vrátit - asi tak patnáct let. Mezitím jsem se o to párkrát pokusil, ale zadařilo se až s kriminálním románem Kamenný déšť před třemi lety. Jsem hrdý, že jsem vydržel a za svým snem skutečně šel. Nevzdal jsem to a neřekl si: Stačí mi psát v práci.
Nestýská se vám po novinařině?
Ani na vteřinu!
Kdy vám došlo, že jste se skutečně stal spisovatelem?
Dodnes mi to nedošlo. I když už mě dvakrát někdo úplně neznámý poznal na ulici. A podle první knihy se bude točit film.
Ani když se Kamenný déšť prodal do Británie a Spojených států?
Vím, že je to úspěch a že moje jméno lidé znají, ale nějak se s tím pořád nedokážu vnitřně srovnat a úplně to pochopit. Možná za pár let, doufejme.
