Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rocker a motorkář Miloš Dodo Doležal si opět užívá spaní v dodávce

  13:09aktualizováno  13:09
Před dvaceti lety se ten hit hrál v každém rádiu, klip byl mnohokrát v televizi. Song Soudím je ještě dnes slyšet na zábavách. Jeho autor, rocker Miloš Dodo Doležal, se přestěhoval na Vysočinu do Žirovnice. Stále hraje a vydává desky. A jak říká, vše si náležitě užívá. I díky rodině.

Miloš Dodo Doležal se vrátil ke svým kořenům. Žije na Vysočině v Žirovnici, odkud pocházejí jeho předci. Letos zahrál fanouškům mimo jiné i v areálu jihlavského letního kina. | foto: Archiv zpěváka

Miloš Dodo Doležal je asi nejznámějším rockerem žijícím na Vysočině. Pryč jsou doby, kdy hrál s pražskou kapelou Vitacit. Nyní zažívá dobré časy. Říká, že nikdy netvořil desky tak svobodně jako v současnosti.

Po delší době jsem vás letos v Jihlavě opět slyšel hrát. Všímal jsem si i vaší komunikace s fanoušky. Z pódia jste rázně a slušně jednomu vysvětlil, že kromě známějších skladeb zkrátka budete hrát i ty novější. A po vystoupení jste se s frontou příznivců fotil, dával podpisy. Měnil se váš vztah k fanouškům od osmdesátých let, kdy veřejně hrajete?Vykrystalizovalo to s věkem. Před 25 lety jsem měl pocit, že musím být součástí showbyznysu. Že to jinak ani nejde. Musel jsem naslouchat názorům manažerů, agentur a různých firem. Také jsem se koukal, jak to dělají kolegové. A když jsem po letech pauzy znovu začal hrát - což už jsem ani nepředpokládal - tak už nemusím být svázaný s nikým a ničím. Dělám to, jak chci. Najednou zjišťuju, že mě fůra věcí inspiruje, baví. Dělám to rád.

Miloš Dodo Doležal

V 80. letech se dostal do podvědomí československých fanoušků ve skupině Vitacit. S touto kapelou si zahrál i v celovečerním filmu Horká kaše. Krátce byl i členem Pražského výběru. V 90. letech vystupoval sólově. Z této doby pochází jeho hit Soudím.

S manželkou se poznali na střední škole. Od roku 1994 žijí v Žirovnici, kam se odstěhovali z Prahy. Mají dvě dcery a syna. Dodo je rodák z Karviné, kde začínal v dětském sboru. Díky matce, která pracovala u drah, měl volnou jízdenku na vlak. Jezdil si kupovat do Prahy příslušenství ke kytaře. V hlavním městě nakonec zůstal a začal hrát ve skupině. Ač je považován za brilantního kytaristu, o své ruce se Dodo nijak speciálně nestará. "Nemůžu se ke svým rukám chovat jako houslista, protože makat se musí," vysvětluje.

Po roce 1989 se zdokonalil ve hře na kytaru i při studiích v USA. Kromě muziky rád sleduje filmy. Oceňuje mimo jiné snímky Miloše Formana. "On neudělal ani jeden blbý film. To se málokterému umělci podaří," oceňuje. Nyní hraje v kapele se svým synem baskytaristou, který nese stejné jméno jako otec a studuje konzervatoř.

Co obvykle předchází koncertu Miloše Dodo Doležala?
Čas na pódiu je pro mě posvátný. Předtím se chci připravit, jak nejlépe umím. Musím se náležitě soustředit. Když už někam vyjedu z domu, tak chci lidem předat víc než stoprocentní nasazení. A chci si ten čas hodně užít. Lidi si zaslouží nás vidět v co nejlepší kondici. Nesmějí mít pocit, že čas koncertu byl pro ně ztracený. Těší mě, když si odnesou zážitek.

K tomu patří i čas strávený s fanoušky po koncertě?
Ano, když mají zájem. Zjistil jsem, že když jim cédéčko podám osobně a vyfotíme se spolu, tak si toho mnohem víc váží. Chovají se k tomu úplně jinak. Je to cenné obzvlášť v době, kdy se cédéčka vypalují, zahazují a jsou v podstatě bezcenným spotřebním zbožím. Proti tomu sice nic nemám, ale já mám ke své hudbě nějaký vztah. A jsem rád, když i fanoušci mají k mé muzice osobnější vztah.

Jak je dnes hudba důležitá?
Zase se stává nezbytná pro určitý okruh posluchačů i muzikantů. Za sebe můžu říct, že nechci být jen prázdnou hlásnou troubou. To znamená nehrát debilní hudbu a neříkat věci, který by za nic nestály. Chtěl bych, aby naše muzika lidi oslovila. Abychom i mezi písničkami říkali lidem inspirativní slova, jak to kdysi uměli Jim Morrison, Hendrix nebo Lennon. Dnes je spousta muzikantů i herců, kteří plácají prázdné blbosti. To je k ničemu. Netvrdím, že já mám co říct, ale aspoň se o to snažím.

V Jihlavě jste zpíval i skladbu Hrdej českej lev. V tom je cítit vlastenecký tón. S tím hodně operuje Daniel Landa. Co si myslíte o jeho chování v poslední době?
Já se vždy s Danielem Landou hudebně míjel. Nikdy jsme spolu ani nediskutovali o jeho tvorbě a vlastenectví. Písničku Hrdej českej lev jsem napsal neplánovaně, prostě mě napadla. Spojil jsem to trochu s motorkářským hnutím, kde mám hodně dobrých známých. Nic hlubšího bych v tom nehledal. Když ten song někoho neosloví, tak ho může vypnout. Rozhodně nechci moralizovat, rvát ho lidem pod tlakem a nabádat je, jak si mají věci přeskládat v hlavě.

Vy jste motorkář?
Jezdím, ale jsou mnohem zarytější motorkáři než já.

Jak se dnes jezdí motorkářům na našich cestách?
Špatně. Je to bezohledností některých řidičů. Část z nich má možná z motorek komplex. Nemají rádi svobodu, která z motorkářství čiší. Bezohlední jsou kamioňáci. Dávají najevo, že řídí větší sílu. To není nový problém, trvá to dlouho.

Vidím, že máte na ruce tetování. Chcete mi o něm něco říct?
Jo. Mám víc tetování na zádech a na nohou. Jsou to symboly, se kterými jsem se ztotožnil. Není to proto, abych se vystavoval jako plakát. Ke každému obrázku se pojí můj osobní vztah.

Třeba?
Mám vytetovanou i celou svoji rodinu. Děti, manželku. Věřím v propojení myšlenek, obrazů, muziky, názorů. Tak to v životě je.

Všiml jsem si, že máte k rodině silný vztah. To je u rockerů spíš výjimka, nebo ne?
Jsem ve znamení Lva, což s tím prý souvisí. V momentě, kdy jsme se rozhodli založit se ženou rodinu, tak jsem dal muziku na druhou kolej. Nedělalo mi to problém i z toho důvodu, že jsem viděl rozsypané rodiny mnoha muzikantů. Showbyznys obecně, nemluvím jen o hudbě, je natolik pomíjivý a hloupý, že mě nenapadlo na něj dávat důraz. Rodina má v životě daleko větší smysl. Máme tři děti, dnes už jsou to teenageři na střední škole. Jsem rád, že jsme se tak rozhodli. Se synem teď hrajeme spolu v kapele. Já si díky němu užívám hudby daleko víc.

V devadesátých letech vystupoval Dodo sólově. Z této doby pochází také jeho hit

V devadesátých letech vystupoval Dodo sólově. Z této doby pochází také jeho hit Soudím.

Pojďme do metalové historie. Kdysi jste byli ve Vitacitu úspěšní s Láďou Křížkem, on pak skupinu opustil. Dnes Vitacit občas vystupuje s Křížkem, ale pro změnu zase bez vás. Myslíte, že ještě někdy budete spolupracovat?
My jsme dnes oba naprosto soběstační a funkční. Nemáme důvod proč společně něco udělat. Za hudební spolupráci považuji, když spolu lidi udělají desku. To se asi nestane, protože naše představy o fungování jsou různé. Společné vystoupení asi časem bude. Jednou se potkáme, protože republika je malá.

V první polovině devadesátých let jste vystupoval sám, hodně jste byl v televizi. Jak vzpomínáte na tuhle dobu?
Tehdy jsem měl pocit, že televize a rádia fungují normálně, jak mají fungovat v tržní ekonomice. V druhé půlce devadesátých let jsem poznal, že se to vrací do bolševického modelu. Rádia přestávala hrát rockovou hudbu. I televize ji začaly pomalu vypínat. Nebral jsem to jako křivdu, ale jako vývoj. Co si budeme namlouvat, bolševici se pár let po revoluci oklepali, převlékli kabáty a stali se z nich kapitalisti. Začali to tady znovu řídit, což jim vyhovuje. Nikomu to nevyčítám. Tak je to i v jiných zemích. Jsou lidi, kteří chtějí být na vedoucích místech. Já bych tam nikdy nešel.

Kolik času denně držíte v ruce kytaru?
Hodinu. Pořád mě to baví. V kytaře se dá stále vzdělávat v mnoha směrech. Používat efekty, zesilovače. To k tomu taky patří.

V Žirovnici máte studio Hacienda. Kdo už v něm nahrával?
Byli tady skoro všichni ti zásadní. Kabát i Gott. To však není podstatné. Studio nebudujete na pět let, ale pokud možno navždy. To, že u vás někdo točil před deseti lety, neznamená, že tam bude točit i dnes. Jsem rád, že to funguje. S digitálním věkem se vše mění. Lidi už nemají čas přijet a strávit tady čtrnáct dní. Doba je uspěchaná, někdo přijede na víkend a pak zase letí do práce. Každý rok je to jiné. Jsem hlavně rád, že mám to zázemí. Můžu natočit, co chci. Teď točíme vlastní desky. To je pro mě nejdůležitější.

Jaké jsou vaše poslední dvě desky Gen Sumerian a Despekt, jež jsou česky zpívané?
Nejsvobodnější po hudební i textařské stránce. Můžu o nich s čistým svědomím říct, že to bylo v době nahrávání to nejlepší, čeho jsem byl schopen. Nic bych na nich nepředělal. A nechávám na lidech, jestli je osloví. V minulosti to nebylo tak snadné. O deskách rozhodovaly firmy, něco jim vadilo. Nebyla tam úplná tvůrčí svoboda.

Jak to máte s texty?
Spolupracuji s kamarády, kteří jsou básníci. Oni zpracují moji myšlenku. Mám pocit, že lidem můžu předat něco ze sebe. Nemusím se podřizovat tlakům, aby se to víc prodalo, aby to hrála rádia. Jsem přesvědčen, že když si člověk jde za svou muzikou bez kompromisů, tak se úspěch dostaví taky, ale úplně z jiné strany. To je pak mnohem lepší, než když se člověk moc podbízí.

Jaké myšlenky básníkům předáváte?
Snažím se, aby to bylo současné. Společnost se stále vyvíjí, v posledních letech je velmi rozpolcená. Celá civilizace se bojí budoucnosti, nikdo ji nedokáže odhadnout. Muzika by to měla reflektovat aniž by sklouzla k moralizování. To se dařilo v šedesátých letech. Snažím se, aby písnička na mé desce přiměla posluchače k zamyšlení. Nikdy nebudu zpívat texty o ničem, jen aby se lidi pobavili, vypili trochu piva a zařvali si.

Máte za sebou čtvrt století hraní. Kdy to bylo nejlepší?
Nejcennější byly vždycky těžký začátky. Prvně s Láďou Křížkem ve Vitacitu, pak po jeho odchodu. Nebo když se budovaly nové projekty, třeba Zemětřesení. Vždy na začátku bylo období, kdy nikdo nic neměl, o nic nešlo, spali jsme po zemi na matracích a bojovali o svůj sen. To jsme vždy měli i největší tah na bránu. To samé teď prožíváme už tři roky v naší kapele se synem Milošem a kámošem Pavlem. Snažíme se z ničeho vydupat něco. Naložíme dodávku a vyjíždíme kamkoliv bojovat o fanoušky.

Sami si vše naložíme, postavíme, zapojíme, odehrajeme, zabalíme, znovu naložíme a odřídíme za volantem. Spíme v autě, je to docela těžký, trochu na krev. A to mě na tom nejvíc baví. Byl bych rád, aby tahle část trvala co nejdéle. Vím už totiž, že jakýkoliv úspěch člověka ukolébá a zpomalí ve vývoji.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.