Pavel Bobek

Pavel Bobek | foto: Jiří Turek

Kotlík jsem v ruce nikdy neměl, říká Pavel Bobek. Vydal nové album

  • 3
Pavel Bobek v září oslaví pětasedmdesátiny. Už v předstihu sobě i svým posluchačům nadělil poněkud překvapivý dárek. O přípravách nového alba Kruhy, které právě vychází, se moc nemluvilo ani ve všeznalých "kuloárech".

Minule album s písněmi Johnnyho Cashe Víc nehledám jste avizoval jako poslední ve své kariéře. Jak se stalo, že přece jen zčistajasna přicházíte s novinkou?
Já jsem to snad nikdy takhle jasně neřekl. Ale kdybych nebyl osloven svými spolupracovníky a vydavatelstvím, tak bych se do toho nikdy nepustil. Na moje poměry je to opravdu brzo, doposud jsem vždycky vydával desky tak po osmi, devíti letech.

Album je sestaveno výhradně z novinek?
Ano. Tedy - z novinek často velmi starých. Jsou to písničky, které mám léta hodně rád a které dneska už skoro nikdo nezná a nezpívá. Určitě ne v češtině.

Většina vašeho celoživotního repertoáru jsou anglosaské písně přezpívané do češtiny. Na novém albu jsou ale i dvě původní, přímo pro vás napsané. Možná jich mohlo být i víc.
Ale já uvítal právě tu příležitost, že mám možnost natočit ty svoje oblíbené americké, které už nikdo jiný u nás určitě nenatočí. Bylo to splnění dávného snu. Mnohé z nich mám rád už od svých dvaceti let a celý život jsem si je zpíval u piána nebo přátelům. A dosud na ně nikdy nebyl čas.

Pavel Bobek a producent alba Luboš Malina

Ale přece jen: není to pokušení, když už léta spolupracujete s takovými hudebníky a autory jako je Robert Křesťan nebo Luboš Malina, udělat čistě původní desku?
Na to opravdu není čas. Což nemyslím tak, že bych se chystal umřít. Ale příprava něčeho takového trvá zatraceně dlouho.

Vždycky jste často zpíval spíš country a popovému publiku. V posledních letech jste se ale stal ikonou i pro rockové posluchače, zvou vás na festivaly jako je Trutnov nebo Rock For People. Jak si to vysvětlujete?
To si vůbec nedokážu vysvětlit. Začalo to celé v roce 2008 v Trutnově. Jel jsem tam s velkou obavou, že budou z hlediště létat rajská jablíčka. A ono ne! Nejenže nic nelétalo, ale dokonce tam se mnou zpívali lidé, kterým bylo kolem dvaceti let. Z toho jsem byl paf. Přičítám to tomu, že jsem nikdy nebyl upnutý jenom na country muziku nebo rock'n'roll, zpíval jsem i folkové a další písničky. A ta hudba je přístupná a přitažlivá i pro to, čemu se u nás říká tramping. Tihle takzvaní "kotlíkáři" jsou ke mně velice vstřícní. A to i přesto, že jsem nikdy v životě neměl kotlík v ruce a kdybych spal pod širákem, určitě by z toho vzešla nějaká nehoda.

Zajímavou spojnicí mezi vaším minulým albem a mladým publikem je česká verze písničky Rusty Cage americké rockové kapely Soundgarden v úpravě, jak ji natočil Johnny Cash. To byl váš nápad?
Ne. Byl jsem osloven produkcí filmu Okresní přebor, abych ji nazpíval do závěru pod titulky. Text, který mi byl dodán, se mi ale nelíbil, tak jsem poprosil svého tradičního spolupracovníka Vladimíra Poštulku, který ji přetextoval tak, že je obsahově prakticky totožná s originálem. Ale víte k čemu se vám přiznám? Za těch padesát let, co nahrávám, mi vždycky všechno šlo hrozně snadno. Skoro každou písničku jsem nazpíval na druhý, třetí pokus, maximálně za hodinu. Ale s touhle jsem se hrozně mořil. Asi čtrnáct dní, i když samozřejmě ne v jednom kuse. Až jsem se styděl. On si totiž ten Cash hrozně vymýšlel, počítal si takty jak chtěl a jakmile jsem jen malinko ujel, celé to bylo v háji a musel jsem začít znovu.

A původní verzi od Soundgarden znáte?
V životě jsem ji neslyšel.

Pavel Bobek

Vy jste byl, alespoň v první lize zpěváků české pop music, jediný, kdo u nás už dávno nazpíval písničky Lou Reeda, Franka Zappy nebo Bruce Springsteena. Posledního jmenovaného jste, předpokládám, znal a poslouchal. Ale jak se k vám dostal Reed a Zappa?
Do těch mě "namočil" Michael Žantovský. Zappa si v písničce Harder Than Your Husband, tedy "Tvrdší, než tvůj manžel", což je samozřejmě dvojsmysl, dělá z country muziky legraci, ale jinak je to vlastně pěkná a normální písnička. Byl jsem do ní, pravda, trochu nastrčen, ale bez mého přesvědčení by samozřejmě nikdy nevznikla. Mě ostatně nikdo nikdy do ničeho nenutil. Ani v dobách komunismu do nějakých tendenčních textů nebo akcí. Kupodivu mi dali pokoj.

Čím myslíte, že to bylo?
Říkám si, že se ty moje písničky možná i těm soudruhům docela líbily, oni to byli taky jenom lidi. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Já jsem ale taky nijak zvlášť neprovokoval, mně stačilo, že jsem si mohl natáčet desky po svém. Tenkrát byla totiž nepsaná zvyklost, že polovina desky musela být ze skladeb československého původu, čtvrtina z písní ze "spřátelených zemí", tedy bulharských, sovětských nebo třeba korejských, a teprve poslední čtvrtina mohly být věci z "kapitalistické ciziny". A to ještě radši francouzské nebo italské než americké. A tohle se mi podařilo prolomit už první deskou. Zvláště díky citu a odvaze tehdejšího šéfa vydavatelství Panton Jiřího Maláska.
Víte, takovým těm řečem, které občas slýchám od svých kolegů, že něco "museli, protože to jinak nešlo", moc nerozumím. Buď měli smůlu a já štěstí, nebo si to vymýšlejí. Já třeba nikdy nebyl na žádném festivalu v Polsku, NDR, natožpak v Moskvě. A když mi jednou volali z Ostravy, že mám přijet na festival sovětských písní, já jim rozespale odpověděl, že to nepůjde, protože zpívám jenom americké písně. A věřte nebo ne, ve sluchátku bylo chvilku ticho a pak řekli, že to se tedy nedá nic dělat a že mi zavolají, když budou mít něco jiného. Nic horšího se nestalo.

Měl jste prostě možnost si celý život plnit sny. A právě slovo sen prochází celým vaším novým albem. Hned třikrát se objevuje v názvech písniček a je i v dalších textech.
To máte pravdu, já si toho také všiml, ale až dodatečně. Možná to opravdu souvisí s tím, co už jsem říkal: že celé tohle album je také splněný sen.

Pavel Bobek

Album Kruhy otevírá titulní písnička, ke které jste si také sám napsal text, což je ve vašem případě spíše výjimka.
To máte pravdu, otextoval jsem si toho hodně málo. Ale shodou okolností i titulní písnička minulé, "cashovské" desky Víc nehledám, tedy I Walk The Line, je také můj text. Co se týče Kruhů, to byl vlastně nápad mého přítele Jana Kaplického, se kterým jsme dělali společně přijímací zkoušky na architekturu, mě vzali a jeho z kádrových důvodů ne. A jednou jsme spolu byli v Dejvicích a on mi říkal: "Vidíš, život se točí v kruzích. Tady jsme dělali ty přijímačky, které jsem údajně kvůli češtině neudělal. A teď pár stovek metrů odtud bude stát něco, co jsem vyprojektoval." Jak to pak s knihovnou na Letné dopadlo, všichni víme, a musím říct, že jsem se za některé své spoluobčany, slušně řečeno, hodně styděl. Nicméně mě to inspirovalo právě k textu písničky Cycles, kterou proslavil Frank Sinatra. Kterého v americké muzice považuji za absolutní vrchol.

Slyšel jsem, že pracujete na pamětech. Jak jste daleko?
Tu myšlenku jsem opustil. Protože neumím na stroji ani na počítači, mám tak polovinu napsanou rukou. Napadlo mě to, když jsem se zmátořil po své první ošklivé operaci. Ta kniha se měla jmenovat Love And Marriage, Láska a manželství, což je velký hit Franka Sinatry z 50. let. Mě ta písnička pronásledovala, když jsem byl čtrnáct dní v bezvědomí. Pořád mi zněla v hlavě. A považte: když pak lékaři řekli mé ženě, že už by bylo dobré mě probudit, abych se "neprospal až do smrti", a že mě může probudit třeba nějakou hudbou, ona přinesla právě Sinatru a tuhle písničku. Tak jsem si říkal, že by stálo za to něco o tom napsat. Jenomže jsem počítal s tím, že se z té nemoci úplně vyléčím. A to se bohužel nestalo. A teď už mě to psaní nějak nebaví.

Abychom nekončili tak chmurně, prozraďte, co vás čeká v nejbližší době.
Jisté je, že 25. června bude křest nové desky v Divadle Bez zábradlí, "křtitelkou" bude Evička Jiřičná, moje spolužačka z architektury a nějaký čas partnerka Jana Kaplického. A zbytek moc naplánovaný nemám.