Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bylo vidět, že to mezi mnou a bráchou funguje, říká Michal Dlouhý

  10:21aktualizováno  10:21
Na chodníku slávy ve Zlíně přibyly hvězdy bratrů Dlouhých. Michal Dlouhý tam zavzpomínal na dětství i na zemřelého bratra.

Michal Dlouhý | foto: Supraphon

Do Zlína nepřijel jen "pro hvězdu". Na dětský festival přivezl poctivě celou rodinu. Na rozhovor přišel s jedenáctiměsíční dcerou Karolínkou, tříletá Anička byla tou dobou v zoo. V neděli ji ve Zlíně táta vzal poprvé v životě do kina.

"Byli jsme na staré disneyovce. Anička to tam vydržela celou hodinu a půl. Klasická disneyovka je pro děti příjemnější, jemnější než nějaké třidéčko," říká Dlouhý.

Vladimír Dlouhý

výběr z rolí

Už zase skáču přes kaluže (1970)  – hlavní role chlapce, který onemocněl obrnou, ho proslavila.
Robinsonka (1974)  – kvintán Jarda ve filmové adaptaci dívčího románu Marie Majerové.
Arabela (1979) – role Petra Majera z něj udělala populárního dospělého herce.
S čerty nejsou žerty (1984) – jedna z nejoblíbenějších českých pohádek, Dlouhý hrál mlynáře.
Láska z pasáže (1984) – postava Romana v love story ze světa pražských šmelinářů.
Knoflíkáři (1997) – svérázná role neurotického psychiatra v povídkovém filmu.
Hlídač č. 47 (2008) – kostelník Bártík v zasněženém dramatu Filipa Renče.
Kajínek (2010) – policista Novotný; film měl premiéru po smrti Dlouhého.

S jakými pocity přebíráte hvězdu na chodníku slávy? A vážil by si takového ocenění váš bratr?
Pro mě je důležité, že to je ve společnosti Jiřiny Bohdalové a in memoriam mého bráchy. Připadám si mezi nimi jako návštěvník z Marsu. Za bráchu sem přijela jeho žena Petra Jungmannová i s klukama, takže jsme ve Zlíně kompletně celá rodinka. Brácha hrozně rád na zlínský festival jezdil. On sice vždycky dělal, že mu o nějaké ceny nejde, ale kdykoliv nějakou dostal, viděl jsem, že měl radost.

Hvězdu ve Zlíně dostávají úspěšní dětští herci, vy jste začal hrát ještě před nástupem do školy...
Už ve čtyřech letech. Máma mě musela brát s sebou, když dělala doprovod bráchovi. Byl jem takový modrooký blonďáček, velmi živý. Vyhodili mě ze školky...

Proč vás vyhodili?
Právě proto, že jsem byl moc živý. Už si se mnou nevěděli rady. Tak jsem chodil na bráchovo natáčení. Tam si mě všimli filmaři a začali mě obsazovat do různých "ďáblů".

Co jste prováděl při natáčení?
Válečné drama Cukrová bouda jsme točili ve vojenských prostorech. Ani ve volnu jsme se nesměli vzdalovat. Ale já jsem hrozně rád chodil na houby, tak jsem šel do lesa a za chvilku jsem se vracel s nevybuchlou bombou. Nikdy nezapomenu, jak celý štáb ztuhnul. Všichni utíkali, pyrotechnici křičeli: "Nikdo se nehejbejte, ty taky stůj." Bombu mi vzali, a pak mi ji vybouchli. Koukali jsme na to a byl to pěkný kráter. Byl to hezký zážitek, že všechno dobře dopadlo, ale na ten pohled celého štábu nezapomenu.

Který ze svých dětských filmů máte nejraději?
Asi Lásky mezi kapkami deště. To mi bylo asi deset, byla tam skvělá parta. Atmosféra Žižkova byla úžasná. Hráli jsme karty o peníze, potajmu se tam kouřilo, teda já tenkrát ještě ne, alkohol se požíval, to už jsem ochutnal. Pak se mi líbily i pohádky, při natáčení jsem procestoval všechny hrady a zámky.

Bratra proslavil hned první film Už zase skáču přes kaluže. Jak tu roli získal?
To byl vůbec první film naší rodiny. Bráchu si našli při konkurzu, pana režiséra Kachyňu zaujaly ty jeho velký krásný odstátý uši. Bráchovi bylo deset, já jsem se akorát narodil. Do té doby jsme s filmem neměli nic společného. Naši byli sportovci, táta stavební inženýr. Tenhle film nám překopal celou budoucnost. 

Oba jste hráli odmalička, ale ve stejných filmech až v poslední době. Jak se vám točilo s bráchou?
Poslední roky jsme najednou dostávali jednu nabídku za druhou. Asi proto, že jsme spolu udělali úspěšné představení Chvála bláznovství v Divadle Kalich. Bylo tam vidět, že to mezi námi funguje, že to neskřípe jako mezi jinými sourozenci. Hrát s bráchou pro mě byla velká škola. 

Michal Dlouhý

výběr z rolí

Lásky mezi kapkami deště (1979) – v žižkovské story hrál "mladší variantu" postavy Lukáše Vaculíka.
Cukrová bouda (1980) – hrál jedno z dětí v dramatu z konce druhé světové války.
Žabí princ (1991) – princ v česko-německé pohádce, kde se princové střídají se žabáky.
Když se slunci nedaří (1995) –  seriál o dětské nemocnici.
Zůstane to mezi námi (2004) – jedna z hlavních rolí v dramatu o nevyzpytatelných vztazích.
T. M. A. (2009) – předposlední film Juraje Herze, horor o strašidelném domě.
Kajínek (2010) – objevil se v něm spolu s bratrem Vladimírem jako bývalý policista.

Radil vám zkušenější brácha?
My jsme se doplňovali. On nevěděl moc o mladé generaci, co kdo natočil a podobně. A když od nich dostal nabídku, ptal se mě na to. Takže jsem občas četl i jeho scénář, bylo hezké, že si nechal takhle poradit. A zase já, když jsem se rozhodoval, jestli třeba přijmout angažmá v divadle, šel jsem za ním, protože jsem věděl, že mi poradí dobře. Takže jsme si pomáhali a při těch společných věcech už jsme se připravovali spolu. On byl geniální, mluvil do kamery, do režie, do dramaturgie a kdyby mohl, tak i do střihu. A nakonec mu všichni dali taky za pravdu. Nikdy neřekl větu jen proto, že je napsaná. Chtěl vědět, proč je napsaná a k čemu se váže.

O vašem vztahu mluvíte hezky. Jak jste spolu vycházeli jako děti?
V dětství jsme se skoro nepotkali, protože jednak jsme oba dva točili a také ten věkový rozdíl byl hrozně velký. Vídali jsme se hlavně v létě, když jsme jezdili na naše místečko do jižních Čech. Tam jsme si řekli, co je nového. Pořádně jsme se potkali až v mých dvaceti, když jsem začal také dělat divadlo. Začali jsme hodně bráškařit. Tomu vztahu možná prospělo, že jsme věděli, že v našem věku už máme méně času než ostatní sourozenci. Tak jsme si toho našeho kamarádství vážili. 

Nikdy jste se nepoprali?
Samozřejmě, měli jsme také spory, jéžišmarjá, kolikrát jsme se pohádali a jednou jsem se s ním popral. To bylo absurdní při jeho fyziognomii, když jsem na něho skočil já, vypadalo to, jako když chci zašlápnout komára. Jenže on měl obrovskou sílu. Jednou, to bylo asi před osmi lety na vodě, třeba držel klíče od auta, které jsem mu chtěl vzít. Byl jsem o něj opřený oběma nohama, držel jsem ty klíče a on je nepustil. Vyrval jsem je a jemu zůstala ta umělá hmota v ruce, já jsem držel jen ten klíč. Někdo klame tělem. Lidé, kteří jsou vnitřně silní, umějí projevit sílu i navenek.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Viktor Zavadil, představitel Jana Palacha
Robert Sedláček točí film Jan Palach, studenta hraje Viktor Zavadil

Režisér Robert Sedláček začal točit film Jan Palach. Scénář napsala Eva Kantůrková, titulní roli hraje Viktor Zavadil. V sobotu vzniknou scény z 21. srpna...  celý článek

Ze sedmé řady seriálu Hra o trůny
Hra o trůny znovu hlásí únik. Tentokrát za ním stojí Španělé

Za poslední týdny se stalo koloritem, že pravidelně přicházejí zprávy o tom, kde zase předčasně unikla nová epizoda seriálového fenoménu Hra o trůny. Tentokrát...  celý článek

Herec Ondřej Vetchý hostem diskusního pořadu iDNES.cz Rozstřel.
Musel jsem zhubnout a udělat si plešku, prozradil Vetchý v Rozstřelu

„Honza mě přinutil, ať zhubnu. Byl jsem žížalík,“ vzpomínal na natáčení filmu Po strništi bos herec Ondřej Vetchý v pořadu Rozstřel. Ve snímku Jana Svěráka...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.