Rozhovory po telefonu, při kterých umělci nakupují, svačí nebo koukají na fotbal v televizi, už dobře znám. Stejně jako nepoužitelné e-mailové parodie na interview, kde pečlivě připravené otázky odbude (nejspíš stejně některý z manažerů) jednou větou nebo i slovem.
Před rozhovorem s hvězdou prvního dne festivalu Rock for People, který naplno začíná ve středu, jsem netušil dvě věci: že budu muset být tak v pohotovosti. A že se mnou zpěvák kapely Franz Ferdinand bude mluvit z vany.
Alex: Ahoj!
Honza Vedral: Zdravím.
A: Tak uvidíme, jestli to bude fungovat.
HV: Zkusíme to s první otázkou, která je jasná. Na co se můžeme v Hradci těšit?
A: Většinou hrajeme pěkně energetickou show. Zařadíme i několik úplně nových věcí a taky pár překvapení.
HV: To byla moje další otázka. Jak daleko jste s novou deskou?
A: Moc si práci na ní užívám, ale nechci o ní moc mluvit, abych nezničil překvapení. Nemáte nějaké další otázky?
HV: Tak mi řekněte alespoň něco o nahrávání.
A: Teď fakt ne, budu o tom dost mluvit následující dva roky.
HV: Škoda!
A: To ano, ale nechci se bavit o něčem, co ještě není hotové.
HV: Zkusím to odjinud. Ovlivnila vás nedávná diskuse o konci rokenrolu, který ztrácí oproti taneční hudbě? Co si o tom myslíte?
A: Jé, řekl bych, že tahle mě minula. Je to ta o vytrácející se kytarové muzice, kterou vedli znudění novináři už v roce 1963? Mně se líbí, jak se každý rok vrací jako věrná kometa.
HV: Tentokrát se ale přidalo i pár muzikantů.
A: To dělají pokaždé.
HV: Třeba Kaiser Chiefs nebo Kasabian.
A: Věděl jste, že se má za 62 let vrátit kometa Hale-Bopp? To je šílené, co? Pochybuju, že se ještě někdy potom znovu vrátí.
HV: Dobře, uznávám, dostal jste mě.
A: Nikdo už se nezajímá o komety od té doby, co asi před šedesáti lety byly vynalezeny syntezátory.
HV: Kytarám a syntezátorům je vlastně skoro stejně.
A: Jsou staré! A já je mám rád obojí. Stejně jako modernisty a rockery. Ti taky mají jen jiné bundy a účesy.
HV: Trochu odbíháme. Vy jste teď s kapelou docela dlouho nehráli.
Jaké bylo vrátit se na pódium?
A: Vzrůšo. Ale při zvukovce prvního koncertu jsem zažil snad ten nejhorší okamžik. Hráli jsme v jednom malém klubu v Irsku... Napadlo mě: večer tu bude plno, všichni na mě budou koukat a chtít se bavit a ODVÁZAT SE. Jak já TO mám sakra udělat?
Přijíždějí Prodigy |
HV: Něco takového se dá zapomenout?
A: Napadlo mě to. Ale pak jsem přišel na pódium, praštil do kytary. A odvázal sám sebe. A zjistil, že jenom tak můžu dovést k šílenství i publikum.
HV: V malém klubu si to umím dobře představit. Ostatně, viděl jsem váš první koncert u nás v Roxy. Tehdy jste se akorát proslavili. Pamatujete si na něj vůbec ještě?
A: Jasně. Bylo tam strašně horko. A při písničce Darts of Pleasure po nás někdo začal házet šipky!
HV: Vypadalo to docela děsivě.
A: Žárlivý expřítel?
HV: Já tehdy myslel, že je to součást show.
A: Ne. Nějaký holky nám potom říkaly, že to bylo jen kvůli názvu písničky. Ale byla to zábava. I když jsem jednu dostal do nohy.
HV: To jako vážně? To jsem si nevšiml.
A: Nevím, už asi nedovedu rozpoznat rozdíl mezi mýtem, legendou a vzpomínkou.
HV: To pak znamená, že jste se asi vážně stal hvězdou popu!
A: (Ve skutečnosti to dovedu...) Omlouvám se, budu muset končit. Dobrej pokec.
HV: Můj první rozhovor po chatu.
A: Můj taky!
A: Byl jsem ve vaně.
HV: Já v kanceláři.
A: Uvidíme se v Čechách.
HV: Jo, asi budu v první řadě. Nebo moje žena.