Na rozhovor s iDNES.cz dorazil poničený z cesty, přesto z něj čišela pohoda a klid. Že přišel o dům? Že jejich stát zbankrotoval? Islanďany jen tak něco nerozhodí. "Nemáme se hůř, než jste se měli vy před revolucí," krčí Fridriksson rameny.
V Česku se objevujete poměrně často. Co vás sem táhne?
Diváci. Vaše publikum mi rozumí. Naše národy spojuje humor, to je znát, už když srovnáte staré filmy od Formana, Chytilové či Menzela s těmi islandskými. Náladou jsou si velmi blízké.
Z filmu Mama Gógó
Islanďané jsou proslulí pohostinností. Platí to i dnes?
Dřív se dokonce po Islandu cestovalo tak, že jste prostě někam přijeli, zaťukali na dveře neznámého domu a dostali jste večeři i nocleh. Dnes už jsou sice z řady pohostinných farem hotely, ale na dveře můžete klepat dál. Nemyslím, že by vás někdo odmítl.
Poslední rok byl pro Island drsný: nejprve soptící vulkán, potom ekonomická krize. Zasáhlo to i vás osobně?
Zasáhlo to každého. Sopka žádný velký problém nebyla, prostě jsme jen nemohli létat na kontinent. Navíc bylo krásné, jak soptila, hned jsem si to běžel natočit. S krizí už to bylo horší, změnila život spoustě lidí. I já přišel o dům. Nevnímám to ale nijak dramaticky, vy jste přežili komunismus, my přežijeme tohle. Mimochodem ekonomicky je to teď u nás skutečně dost podobné stavu v předrevolučním Československu. Pro vás, turisty, jsme levný ráj. (směje se)
Mama GógóTragikomedie inspirovaná reálnými zážitky Fridrikssona vypráví o ambiciózním tvůrci, jehož film o starých lidech se stal kasovním propadákem. Jak zklamaný autor sám poznamenává, cílová skupina filmu je již zřejmě mrtvá nebo už nedokáže dojít do kina. Zároveň si povšimne zvláštního chování své matky: šaramantní osmdesátiletou Gógó začíná zrazovat mozek a výsledkem jsou vytopení sousedi či požár bytu. Režisér se proto rozhodne poslat Gógó do domova důchodců, ta se však podobně jako postavy ze synova filmu snaží utéct na svobodu. (text distributora) |
Těžké časy bývají umělecky podnětné. Už vás k něčemu inspirovaly?
Je fakt, že pro tvorbu je momentální atmosféra ideální, za kameru mě to ale táhne spíše jako dokumentaristu. Rád bych se dostal na dřeň toho, co krizi spustilo a provázelo.
A co Vikingové, projekt, o němž mluvíte už léta a v Mama Gogo si z něj utahujete?
Na ten je potřeba opravdu hodně peněz, takže s realizací musím ještě nějaký rok počkat. Stylově by se měl blížit Pánu prstenů.
Tak to skutečně levný nebude.
Nemá to být kopie Tolkiena, jen se chci inspirovat severskými ságami, a ty Tolkiena hodně ovlivnily. Ostatně stejně jako třeba Hammeta či Chandlera, americké detektivkáře.
Láká vás 3D technologie?
Proč ne, rád si zkusím, jak budou vypadat trojrozměrní elfové a skřítci. A trojrozměrné porno. (smích)
Skoro v každém filmu máte osobu fascinovanou pohřby. Je to nějaká posedlost?
Mám pohřby rád. V podstatě jde o jediný okamžik, kdy máte naprostý klid, šance přemýšlet o životě a o tom, co v něm vlastně děláte. Na pohřbu jste jen vy a mrtvý, což je úleva.
Přemýšlel jste někdy, jak bude vypadat váš pohřeb?
Samozřejmě. Dokonce si k němu píšu scénář. Nesmějte se, nežertuju.
Zimnice, film, v němž Island plný duchů a svérázných postaviček objevuje Japonec.
Co tedy plánujete?
Zatím mám jen pár stránek, nástřel, črta – začátek, hudba a tak. Čeká mě ještě dlouhá cesta, islandští mudrci mi vyvěštili, že ještě v dvaadevadesáti budu točit film. Do té doby to snad stihnu dopsat.
V Praze jste bavil novináře historkami o trolech a elfech. Opravdu v ně věříte?
Všichni na Islandu věří. Musíte k nim přistupovat jako k živým, jinak se rozzlobí a budete mít velký problém. Naše země je plná dopravních značek, které upozorňují na přítomnost elfů. Když se staví silnice a v cestě stojí skála, kterou obývá elf, tak se prostě musí udělat objížďka. Nadpřirozené bytosti je nutné respektovat.
Máte s nimi osobní zkušenost?
Nejen já. Například když jsem jel natáčet do jedné velmi izolované části Islandu přes tisíc let starý dům, jeho správce mi krátce před příjezdem telefonoval: Fridriku, máš štěstí, díky filmu Zimnice si tě elfové zamilovali a upekli pro tebe dort. Až přijedeš, dáme si ho. Přijel jsem, celý den jsme točili, a když konečně došlo na pauzu s kafíčkem, dort nikde. Nemohli jsme ho najít. Po dvou letech jsem se na to místo vrátil a dotyčný mi vyprávěl: Elfové vzkazují, že už nikdy žádný dort nedostaneš, protože jsou naštvaní, že jsem ti o nich řekl. Od té doby vím, že nesmím mluvit o elfech. A že když chci dort, musím do cukrárny.
Věří v tyhle věci i generace nejmladších Islanďanů?
Jistě, máme to v sobě. Už i můj syn elfa viděl, zrovna jsme spolu rybařili. Mladí věří všemu, co lze dokázat, a získat důkaz o existenci nadpřirozené bytosti je hračka. Narazíte na ně všude.
Z jednoho nejpopulárnějších snímků F. T. Fridrikssona: Andělé všehomíra
Tady u nás ne.
Ale to víte, že ano, jsem si jistý, že i v Česku máte spoustu nadpřirozených bytostí. Jen jste ztratili schopnost něco takového vnímat.
Plánujete film, který se má odehrávat na italském ostrově. Bude mít jinou atmosféru než filmy, které vznikají na mrazivém Islandu?
Podnebí a krajina se liší, ale atmosféru to doufám neovlivní. A určitě v něm budou záběry soptící Eyjafjallajökull. Úplně to vidím: řeka žhavé lávy a v ní moje postava, jak rybaří.
