Setkáváme se v sále jednoho z pražských prvorepublikových hotelů, který byl kulisou mnoha předválečným filmovým klenotům, nyní v něm sedí herec Géza Röhrig, aby v Česku představil film Saulův syn, ve kterém ztvárňuje maďarského Žida Saula. Člena osvětimského Sonderkommanda, který si vytvoří až rodičovský vztah k tělu mrtvého chlapce.
Géza Röhrig a režisér Laszlo Nemes na Zlatých glóbech
Saulův syn je divácky náročný film, který by v Hollywoodu pravděpodobně nikdy nedostal šanci na realizaci. Jak se pak cítíte, když stojíte na Zlatých glóbech a celý sál vám nadšeně tleská vestoje?
Samozřejmě jsem měl velkou radost. Logicky. Vyhráli jsme. Ale za takové zadostiučinění, jaké asi myslíte, jsem to nepovažoval.
Přece jenom to musí být velmi silný zážitek.
Mám problém, že neuznávám takzvané celebrity, a tím pádem je ani neznám. Jenže ten sál jich byl plný. Podobné akce tak vnímám jinak než ostatní. Musím však přiznat, že jsem byl nadšený ze setkání se Sylvesterem Stallonem, který byl mým dětským hrdinou. Já totiž jako malý hodně boxoval a první díl Rockyho znám nazpaměť.
Mluvili jste spolu?
Prohodili jsme spolu pár slov. Saulova syna neviděl, tak se mě ptal, jestli si myslím, že je to film pro něj. Raději jsem se jenom usmál. Teď ho ještě na konci února znovu uvidím na Oscarech.
Najde se ocenění, které pro vás mělo význam?
To určitě! Když jsme vyhráli v Cannes, tak to bylo nepopsatelné. Je to něco jako první láska. Nikdy na to nezapomenete. A taky je to evropská cena a já mám k Evropě tak nějak blíž než ke všemu dalšímu. I přes to, že žiji v New Yorku.
Tam jste se zároveň setkal s režisérem Saulova syna Laszlem Nemesem. Čím vás přesvědčil, abyste se více než po dvaceti letech vrátit k herectví?
Do té doby jsem se živil hlavně psaním. Psal jsem básně. Jakmile mi však Laszlo poslal scénář, věděl jsem, že se chci na filmu podílet jakýmkoliv možným způsobem.
Původně jste měl hrát roli Abrahama, nikoliv Saula. Je to tak?
Ještě při čtených zkouškách, které trvaly skoro měsíc, jsem četl part Abrahama. Pak jsem však Laszlovi řekl, že se pro tu roli nehodím, a on si to naštěstí uvědomil také.
Patříte mezi herce, kteří se do role po celou dobu natáčení ponoří a tak trochu zapomenou sami na sebe?
Ano. Celých 28 dní natáčení jsem byl Saulem. Třeba komunikaci se svou manželkou a dětmi jsem omezil na minimum. Naštěstí mám velmi ohleduplnou rodinu.
Bylo pro vás natáčení stresující?
To bych neřekl. Určitě nebylo jednoduché, ale zase až tak stresující ne. Tedy pro mě. Ale pro režiséra to muselo být peklo. Původně jsme měli dostat 40 dní, jenže se to kvůli penězům osekalo.
Z filmu Saulův syn
Navštívil jste v rámci přípravy Osvětim?
To jsem nepotřeboval. Já v Polsku nějakou dobu studoval a do Osvětimi jsem se několikrát vypravil sám, abych se vyrovnal s vlastní rodinnou minulostí.
Byla kvůli tomu pro vás některá ze scén filmu náročnější než všechny ostatní?
Hned na začátku filmu je scéna, ve které musím tělo mrtvého chlapce předat doktorům. Tu scénu jsme točili několikrát, protože já jsem to nedokázal. Křečovitě jsem jej držel, až mi Laszlo musel vysvětlit, že prostě musím. Je to tak ve scénáři. Jenže když jste otcem čtyř dětí, tak si to do toho projektujete. Což je příšerné.
