V osmdesátých letech se partě kluků z Británie povedlo stát se nejslavnější kapelou pro teenagery široko daleko. Pomohly jim v tom nejen chytlavé popové písničky, ale i důraz na image, videoklipy a novinky spjaté s příchodem hudební televize MTV.
Teď po více než třiceti letech, kdy tehdejším náctiletým táhne na padesát, se už členové Duran Duran nerozcházejí kvůli hádkám o to, kdo z nich je u holek populárnější. Ale daleko víc si užívají, když jim fanoušci při koncertech visí na rtech. Alespoň to říká jejich baskytarista John Taylor před dalším pražským koncertem, který se koná 27. června. Kapela na něm představí mimo jiné i loňskou desku All You Need Is Now.
Duran Duran |
Poprvé jste u nás hráli ještě před sametovou revolucí, v roce 1988. Pamatujete si z toho vůbec ještě něco?
Jak bych si to mohl nepamatovat. Energie koncertu a lidí byla tehdy neuvěřitelně intenzivní, takže to málem strhlo aparaturu. Publikum bylo v jednom kole. Vlastně z toho šel až strach. Náboj celého koncertu byl děsivý. Jenom jsme čekali, že to tam celé vybouchne. Když to srovnám s naší poslední návštěvou před sedmi lety, byl to jiný svět.
V čem přesně?
Poprvé jsme neměli na nic čas, přijeli jsme jenom na otočku. Neměli jsme šanci si prohlédnout město a nasát z něj nějaký pocit nebo jeho atmosféru. Takže pro příště jsme si vyšetřili pár dní, abychom se mohli procházet a koukat po památkách. Co se týče publika a vystoupení, bylo také mnohem lépe zorganizované než ten přeprodaný a trochu chaotický první koncert. A pro lidi taky rozhodně bezpečnější.
Jedna vaše oddaná fanynka mi vyprávěla, že váš klávesák Nick Rhodes se prý stal po první návštěvě Prahy vegetariánem. Co se tehdy stalo?
Nick vegetariánem? Já vám nevím, jestli je striktní vegetarián, ale když o tom tak přemýšlím, ani nevím, kdy jsem ho naposled viděl jíst maso. No tak asi ano. Ale jestli za to může Praha, to já vážně netuším.
V dnešní době už jste taková retro kapela. Hrajete vůbec na koncertech i něco z novějších desek?
Musím vám teď říct jednu věc, na které mi opravdu záleží. My jsme hlavně strašně šťastná kapela. Máme to štěstí, že kam přijedeme, tam nás vřele přivítají. A vždycky se za to chceme odvděčit dobrým výkonem. Z novinky All You Need Is Now něco taky hrajeme, ale jen tak tři čtyři věci. Spíš teď náš koncert bude takové velké best of. Přeci jenom za sebou máme už přes třicet let muziky, takže máme z čeho vybírat. A chceme fanouškům předvést esenci Duran Duran. Písničky, které od nás lidi znají.
Desku All You Need Is Now vám produkoval Mark Ronson, který se proslavil zejména spoluprací s Amy Winehouse. Proč jste si vybrali právě jeho?
Protože je jednoduše skvělý producent. Potkali jsme se a porozuměli si. Zjistili jsme, že je náš velký fanoušek a že má ohledně naší muziky dobré nápady. Dávalo nám smysl jít s ním točit.
Jak obtížné je vlastně pro kapelu, která se proslavila v osmdesátých letech, držet krok s dobou. Zkoušíte to ještě?
Bereme to, jak to je. Dospěl jsem k tomu, že nejdůležitější je udržet si v tvorbě souvislost. Novinky jsou a zase rychle mizí. Sami jsme v minulosti několikrát udělali tu chybu, že jsme se snažili být za každou cenu trendy. Nevyplatilo se to. Je to jako s oblékáním - musíte vědět, co se nosí, ale zachovat svůj styl. Nejsem nejmladší, ale když jdu ven, taky nechci vypadat jako chlap z roku 1950. Stejně tak, když nahrávám písničku, chci aby zněla, že jsem ji skutečně nahrál dnes. Ale nemusí za každou cenu znít jako to, co je teď na předních příčkách hitparád.
Duran Duran tehdy ...
... a Duran Duran nyní.
Když si poslechnu zejména věci z osmdesátých let, přijde mi, že hrozně zestárly a znějí čistě zvukově trochu směšně. Pro živé hraní jste si je asi postupem času museli upravit.
My jsme se hlavně vrátili k základům. Když jsme se rozhodli pro návrat a chystali nové turné, vzali jsme to jako příležitost, abychom písničky z prvních pěti let kapely konečně mohli zahrát tak, jak jsme je původně natočili. Třeba song Hungry Like the Wolf jsme kvůli změnám v sestavě hráli snad v pěti verzích. Když jsme se mohli vrátit k prapůvodní verzi, bylo to skvělé. Někdy si třeba střihneme akustické verze nebo podobné speciální úpravy, ale pro mne osobně je nejdůležitější, aby ty písničky zněly naživo co možná nejvíc jako na původních nahrávkách. A myslím, že přesně to chce i publikum.
Vy jste další z velkých kapel a někdejších pilířů hudebního průmyslu, která teď vydává na nezávislé značce. Jaký je v tom rozdíl?
Když velké vydavatelství opravdu ví, co dělá, je to to nejlepší, co můžete jako kapela mít. Ale funguje to jen s dobrým produktem. Kdyby to bylo jen na mně, zůstal bych u velkého vydavatelství. Ale ono jich moc nezbylo. Proto musíme i my hledat alternativy, jak se o sebe postarat. Naše poslední zkušenost se Sony Music byla totiž velmi smíšená. Jsme teď trochu jako tuláci a zdá se, že předtím, než vydáme novou desku, budeme muset znovu zvažovat všechny možnosti.
Pomoci by vám po letech mohl znovu i James Bond. Platí ještě, že máte psát ústřední písničku nového dílu?
Já nevím, proč si tohle všichni myslí a ptají se mě na to.
Já to četl na Wikipedii.
Vážně? Tak to je pro mě novinka. Já o tom každopádně vůbec nic nevím. Je to nesmysl.
Duran Duran vystoupí ve středu 27. června v pražské O2 areně.
Nicméně pro Vyhlídku na vraždu jste písničku napsali. A je to jeden z pilířů vaší kariéry. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to skvělé, ale ne zrovna snadné. Bylo tehdy docela těžké tu písničku dopsat. Ale měli jsme štěstí, že s námi na ní pracoval opravdu silný tým. Ve studiu s námi byl i bondovský skladatel John Barry a písničku produkoval Bernard Edwards - dva obrovsky talentovaní muzikanti. My sami jsme se navíc cítili být na vrcholu. Měli jsme sebedůvěru a věřili jsme si. Bylo to skvělé období. Bylo nám něco přes dvacet a cestovali jsme s kapelou po celém světě. To se přeci jen tak někomu nepoštěstí, být na takovémhle obrovském tahu, navíc s partou nejbližších kámošů. Vědět, že kamkoliv přijedete, lidi vás milují a dávají to najevo. Svět nám tehdy přišel nádherný a taky důvěryhodný.
Zkrátka vyjukaní kluci z Anglie na cestách...
Představte si, že já jsem z Británie do té doby nevytáhnul paty. Nikde jsem nebyl ani jako dítě s rodiči. Najednou jsem létal z místa na místo, a když jsem vystoupil, fanynky tam čekaly fronty, aby nám řekly, že nás mají rády. Dodneška to beru jako ohromný dar, že jsem právě takhle mohl poznat svět.
No ale dneska už je to trochu rutina, ne?
Samozřejmě že jsem si trochu zvyknul, ale pořád si uvědomuji, jak výjimečné to je. A strašně moc mě celý ten kolotoč baví. Miluju koncerty, produkování desek i psaní písniček. A myslím, že na našich koncertech je to vidět. Když s námi lidi zpívají, je to neopakovatelné. A taky se vždycky těším na přídavky, které jsou uvolněnější, jamujeme v nich a prostě si to užíváme.
Duran Duran na archivním snímku vydavatelství EMI
To už zní moc pozitivně. Co vás na tom naopak štve?
Toho je málo. Snad jen úplně na začátku, v období, kdy jsme se proslavili a začali nás poslouchat puberťáci, se z toho na chvíli stala úděsná soutěž popularity. Pořád někdo srovnával, jestli je populárnější Nick, nebo John, nebo Simon... to bylo na hlavu. Začali jsme spolu bojovat namísto toho, abychom pracovali jako tým. A taky se původní sestava rychle rozpadla.
Co plánujete po konci turné?
V září mi vyjde kniha a k té pojedu malé turné. Je to memoár. O malém klukovi, který vyrůstá uprostřed Anglie šedesátých let a v sedmdesátých se připlete k hudbě, potká pár lidí, založí si kapelu a na pár let spolu ovládnou svět. A pak z toho mají chvilku kocovinu. V prosinci a v lednu bych si rád vybral nějaké volno a v únoru bychom měli začít pracovat na nové desce, aby zase bylo v roce 2014 k čemu odjet turné.
