Jakkoliv rozdílné názory existují na podobu Kongresového centra, které pro město Zlín navrhla architektka Eva Jiřičná, aktuálně se do něj přesunulo hlavní festivalové dění. Autorka projektu je nadšená. "Chtěli jsme, aby v prostoru byla díky barvám cítit radost. Žádná umělá důstojnost," vzkazuje z Londýna novopečená držitelka čestného doktorátu místní Univerzity Tomáše Bati.
Eva Jiřičná a Zlín Jiřičná volila do Kongresového centra hodně žluté Architektka Eva Jiřičná (1939) se ve Zlíně narodila. Po studiu ČVUT a AVU odjela v roce 1968 do Londýna, zpět do Československa jí úřady nepovolily návrat. Proslula jako designérka interiérů módních butiků. Její britská kancelář Eva Jiricna Architects pro Zlín navrhla budovu Kongresového centra, kde od letoška sídlí filmový festival. Bývalá partnerka Jana Kaplického tento měsíc získala čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. |
S tvorbou pro děti se ráda spojila. Sama si pohádky užívá a často se k nim vrací. "Každá pohádka dává příležitost svým čtenářům nebo divákům interpretovat ji po svém. V životě se pak takové příběhy mohou uskutečnit. Budou sice nepatrně pozměněné, ale teprve s přibývajícími lety člověku dojde, že jsou i tak krásné," dodává.
Každodenní útěk k osudům hloupých Honzů a princezen považuje za jakýsi lék. "Kdyby člověk myslel jen na všední realitu, život by neměl smysl. Z pohádek se učíme dvě základní věci: optimismus a smysl pro humor," říká s tím, že k jejím nejoblíbenějším hrdinům patří Hurvínek. "A na Spejbla není člověk nikdy starý," směje se.
Kdyby si měla vybrat mezi postavami z dílny Walta Disneye, jemuž organizátoři festivalu věnovali vlastní sekci filmů, a broukem Pytlíkem, neváhá.
"Mickey Mouse si pamatuji jako dítě, ale pro mě byl větším hrdinou Ferda. Zjišťuji, kolik lidí z mého okolí mu fandí, stejně jako Pytlíkovi a hlemýždi Pižlovi. Disneye si vážím, ale pro mne dělá umělé pohádky," tvrdí.
V zástupu jejích oblíbenců pak stojí i Malý princ. "Vracím se k němu celý život, protože je v něm obsažená nekonečná životní moudrost. Vždy v něm objevím něco, čeho jsem si dřív nevšimla, nebo si to vykládala jinak," vybavuje si Jiřičná svou nejoblíbenější knihu, k níž se dostala jako velmi malá. Číst totiž začala dříve, než poprvé zasedla do školních lavic, a oslovili ji tehdy třeba Trnkovi Broučci.
A tak zatímco její spolužáci slabikovali cosi o Emě, která už tehdy mívala mísu, a tátovi, jenž mlel maso, ona vykřikovala a rušila. "Pořád jsem šíleně zlobila, protože mě to jejich kuňkání nebavilo. Za trest jsem musela sedět s rukama nataženýma před sebou a držet na nich pravítko," vzpomíná architektka.
Koně nakreslit nezvládnu
"Když dnes vidím děti, s nimiž spolupracuji při jednotlivých dílnách, snad jim i trochu závidím. Chybí mi ta bezbřehá a nekonečná fantazie," míní. Obdivuje i jejich představivost a zdánlivou jistotu při kreslení neznámého.
"Mám velmi nadanou neteř, jejíž obrázky jsou neuvěřitelně úžasné. Co ona dokáže nakreslit jedním tahem, jeden by žasnul," říká a prozrazuje, že sama má problém nakreslit třeba koně. "Když nad tím tak přemýšlím, tak díky pohádkám a mým rodičům, kteří mě naučili jistým způsobem přistupovat k životu, jsem šťastná," dodává.
