Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ještě musím udělat dobrou desku s Horáčkem, říkal Hapka před dvěma lety

  15:31aktualizováno  15:31
Jeden z posledních rozhovorů se skladatelem Petrem Hapkou vedl před dvěma lety v Okoři tehdejší redaktor MF DNES Tomáš Poláček. Výsledek šestihodinového setkání, který původně vyšel ve čtvrtečním Magazínu DNES+TV 10. ledna 2013, si nyní můžete znovu přečíst.

On je od šedesátých let skladatelem šlágrů, ona jeho múzou – andělsky krásná a téměř o půl století mladší studentka Kateřina. Když spolu nad ránem usínají v renesanční posteli s nebesy, Petr Hapka jí na stehna vyklepává rytmus nových písní.

Tento rozhovor zvláštně začal, zvláštně skončil a mezi tím se občas vleklo a jindy plašilo šestero zvláštních hodin. Konkrétněji: Když jsme o půl páté dorazili, Petr Hapka byl duchem nepřítomný a na spoustu otázek odpovídal přívětivě, ale následovně: „Ještě mi to nepálí.“ Nebo: „Nevím, co říkám, musíte mě trošku nechat.“ Potom: „Jsem vystřílený a vlastně nemám rád interview, takže se omlouvám.“

Pocta čtenářů iDNES.cz Petru Hapkovi

Napište vzkaz do kondolenčních listin na památku Petra Hapky.

Petr Hapka

Byly i chvíle, kdy jsme minutu mlčeli. Zapalovali si jednu o druhou, aby to nebylo tak trapné. Dvacetiletá Kateřina si přestala hrát se zrzavým kocourem: „Nechcete si chvilku jenom tak povídat, aby se Petr rozmluvil?“

A tak jsme si jenom tak povídali, třeba o těch cigaretách. Proč právě sparty, proč nic lepšího? Načež přišlo Hapkovo první souvětí: „Není to z lakoty – zkoušel jsem všechny, až jsem si jednou zase zapálil svoji kdysi oblíbenou značku a už zůstanu u ní.“

Pak nutíme Kateřinu, aby zůstala s námi – nejen proto, že je pěkná. Ona taky vypráví. Zajímavě, otevřeně. Počátkem noci konečně i o tom, proč byl Hapka zprvu tak nerudný: „Odpoledne jsme se chvilku váleli v posteli a Petr usnul. Před vaším příjezdem ho chci vzbudit, miláčku, dorazí ti reportéři, a on se rozkřikne: Kašlu na to, chci spát, nikoho jsem nezval...“ Hapka se usměje: „Nepřehrávej.“ Což není od věci, protože Kateřina je amatérská herečka. Od hvězdné kariéry ji pravděpodobně dělí pouze nezvládnutá hláska Ř – což je piha krásy.

Nezapomenutelná bude zvláště poslední hodina, vyhrazená pro focení. Nic tak zvláštního jsem ještě nezažil. Lehnou si do postele, jako by tu byli sami. Mazlí se spolu a líbají.

Nejdřív to bude bizarní, ale když se divák přestane stydět, začne to být, odpusťte mi, vzrušující.

Petr Hapka s přítelkyní Kateřinou Klepišovou

Petr Hapka s přítelkyní Kateřinou Klepišovou

Zajímalo by mě, jak jste se vy dva potkali – můžeme o tom mluvit?
HAPKA: Nevím... Mluvme.
KATEŘINA: Pamatuješ si to vůbec?
HAPKA: A co?
KATEŘINA: Jak jsme se potkali.
HAPKA: Vždycky jsem někde seděl a tys tam najednou seděla taky. KATEŘINA: Cože? Tak já to povím – studovala jsem na lyceu dramatickou výchovu a akční magistr Musil nás poslal dělat rozhovory s osobnostmi. Tehdy jsem sebrala kolo a ujela ten kousek ze Zvoleněvse na Okoř, jestli by Petr nebyl ochotný. Otevřelo se okno, on se mi podíval seshora přímo do výstřihu a řekl: Jo, dobrý, pojď dál... Je to tři a půl roku.
HAPKA: A jeli jsme na výstavu dřevěných koní.
KATEŘINA: Jenže na výstavě se mi vybil diktafon a museli jsme se domluvit na schůzce další. A pak jsme se hrozně dlouhou dobu jen přátelili, viď?
HAPKA: Já hlavně vůbec nevěděl, že budeš dělat interview.
KATEŘINA: Tak já jdu pryč. Nemůžu za to, že si to nepamatuješ.
HAPKA: Dneska to vidím černě.

Vy si ty počátky evidentně pamatujete jinak...
HAPKA: Sám jsem nedělal nic, ona mě utrhla. Zjevovala se za mnou – když jsem odešel do vedlejší hospody, vzápětí tam byla... Zpočátku mě to obtěžovalo, ale pak jsem zjistil, co je to za blázínka, a naučil se s ní žít. A je to krásné, protože ona žije jako dospělá žena; je pozorná, uvaří, když vám to nechutná, přinese něco jiného... Mám štěstí.
KATEŘINA: Naznačuje, že jsem ho sbalila? Kdybyste viděl, jak se choval, když jsme spolu někde seděli! Deset minut na mě vydržel strnule koukat!

Nebyl jenom unavený?
KATEŘINA: Ne. Ptala jsem se, pane Hapko, nechce se vám spát, nemám odjet? A on: Ne – já se jen koukám, jak strašně jsi hezká... Na třetí schůzce, kde jsem měla navlněné vlasy a červeně namalovanou pusu, se na mě zadíval: Už ti někdo pověděl, že vypadáš jako z renesančního obrazu? Ty velké, tmavé oči, ta pusinka, vlnité vlasy – já bych si tě namaloval, kdybych mohl...
HAPKA: Tohle zabírá.
KATEŘINA: Já vím. Pak jsme byli na večírku Jakuba Ludvíka, kde na mě zapomněl, nahnul se k nějaké modelce a říká jí: „Víš, že vypadáš jako z renesančního obrazu?“

Žárlíte?
KATEŘINA: Šíleně. Vždyť on se líbá v přímém přenosu ze Státní opery s Janou Kirschner! Pěstmi jsem tehdy bušila do spolužáka, který se obětoval, že na ten koncert půjde se mnou. Načesala jsem se, vzala si hezké šaty, čekám, až mě po koncertě Petr obejme a řekne, že mě miluje, ale on na konci popadne Kirschner – to jsem si trhala vlasy. Žárlím. A ty to víš. A udělals to.
HAPKA: Já nevěděl, že mě Jana Kirschner přepadne a začne líbat!
KATEŘINA: Tady jde o to, že ty bys dokázal svést i Pannu Marii.
HAPKA: Aha. Tohle je – myslím si – dobré do titulku.

Co vy? Taky žárlíte?
HAPKA: Ano. Poněvadž ve skutečnosti je koketkou ona, víte? Ale to je vlastně v pořádku.

Vůbec mi není jasné, co spolu můžete mít společného.
KATEŘINA: Ale toho je spousta, třeba literaturu – takového Saturnina milujeme, Petr ho zná nazpaměť... A v prvních letech jsme se klidně celé odpoledne vydrželi dívat na filmy s Oldřichem Novým...
HAPKA: Ano, já někdy žiju z minulosti. To mě trošku nabíjí.
KATEŘINA: Staré věci máme rádi oba – ve vetešnictví vydržíme dvě hodiny. Petr pak chytne do ruky zapadlý předmět, jehož smysl ostatním unikal, a řekne: „Á, tohle strašně potřebuju, to jsou zlatnické váhy z konce devatenáctého století.“

To jsou záliby, které do vztahu přinese stárnoucí muž – ale co přinese mladá přítelkyně?
HAPKA: Inspiruje. Je mou múzou.
KATEŘINA: Hlavně ho učím poznávat normální život. Poslala jsem ho třeba na cestu z Okoře do Prahy autobusem, ve kterém nikdy neseděl.

A jaké to bylo?
HAPKA: No úžasné. I když od té doby jsem zase nejel.
KATEŘINA: Petr si sednul dopředu a začal se vyptávat řidiče, k čemu jsou které čudlíky a jak to dělá, když je prudká zatáčka. Pořád všechno zkoumal.

Fotogalerie

Proč jste až do setkání s Kateřinou nejezdil autobusem?
HAPKA: Protože jsem měl od osmnácti let auta. A protože mám rád jen staré tramvaje, do kterých si občas v neděli sednu, jezdím až do večera a poslouchám ten krásný zvuk.

Naučila vás Kateřina pracovat s počítačem?
HAPKA: Umím si zavolat telefonem pro taxi – to stačí. S počítačem se učit nechci.

Ale viděl jsem, že na Facebooku jste.
HAPKA: Říkali mi to.
KATEŘINA: Budeš tam. Vždycky mi nadiktuješ, co tam mám psát.
HAPKA: A co bys tam chtěla psát?
KATEŘINA: Nevím. Aby ti lidi třeba posílali texty.
HAPKA: Ale to je skoro nemožné, objevit fantastického textaře!

Vy přece svého textaře máte už skoro třicet let.
HAPKA: Horáček má teď jinou práci – připravují s Kocábem nějakou operu.

Vás nikdy nenapadlo napsat si text sám?
HAPKA: Vůbec. Nikdy jsem žádný nenapsal.
KATEŘINA: A kdo napsal tu písničku: Já mám na prdeli nežida? Tos nebyl ty?
HAPKA: Jo, ale ta byla legrační, silvestrovská.
KATEŘINA: Podle mě je velká škoda, že nikdy nevyšla.

Kdo ji zpíval?
HAPKA: Kdo přišel: Já mám na prdeli nežida, já mám na prdeli vřed / Nežid na kráse mi nepřidá, radši vymáčknu ho hned... A tak dále.

Kolik vám bylo, když jste to napsal?
HAPKA: To byla ještě Petruška malá a textař Rada se zrovna vracel z Austrálie.

Jaká Petruška?
HAPKA: To je moje dcera. Já mám osm dětí.
KATEŘINA: Sedm jich je, já těhotná nejsem, chraň bůh. Ve dvaceti se starat o kocoura, o Petra, o dítě a o školu – copak vypadám jako Superman?

Takže vy poslední dobou, pane Hapko, žádné písně neskládáte?
KATEŘINA: Já mám v počítači minimálně patnáct motivů, které jsi hrál na klavír, a ty by se zveřejnit měly.
HAPKA: To byly takové nápady, které mě zrovna přepadly.
KATEŘINA: Když jdu spát a on si sedne ke klavíru, zapnu diktafon.
HAPKA: Jednou mi to musíš půjčit – třeba tam najdu píseň, která stojí za to... Ačkoli já dnes říkám samé hovadiny. Jsem rozervaný a divný.

Petr Hapka s mladou přítelkyní Kateřinou Klepišovou

Petr Hapka s mladou přítelkyní Kateřinou Klepišovou

Není ten váš Petr nějaký nešťastný?
KATEŘINA: Není. To on se takhle jenom tváří – jako většina mužů sází na to, že holka hned přiběhne, „miláčku, to bude dobrý, neboj se, mňau“.

Čímž ale riskuje, že až mu bude opravdu zle, nikdo to nepozná.
KATEŘINA: Z toho strach mít nemusí. Zdravotní průpravu mám od babiček, takže kdyby se kdykoli něco dělo, jsem mu k dispozici.

Je vaše babička starší než Petr?
KATEŘINA: O tři roky mladší. Dědeček o dva. Ale ten říká Petrovi hochu, a když je nechám chvilku v obýváku, tak zabřednou do hodinového hovoru.

O čem si povídají?
HAPKA: O králících. O slepicích. KATEŘINA: On má děda hospodářství.

Jak reagoval na fakt, že žijete s jeho vrstevníkem?
KATEŘINA: Připravovala jsem ho na to od rané puberty. Ve čtrnácti jsem měla kluka o osm let staršího, když mi bylo šestnáct, žila jsem s jedenačtyřicetiletým učitelem. A když jsem se v sedmnácti začala přátelit s Petrem, tak mě sem vozil.

Je někdo z rodiny, kdo se s tím nesrovnal?
KATEŘINA: Nevím, žiju jenom s dědou a babičkou.

S rodiči se nevídáte? Není to divné?
HAPKA: Tohle je dům plný zvláštností.
KATEŘINA: Radši zpátky k tomu zdraví – za skoro čtyři roky, co tě znám, jsi nebyl jedinkrát nemocnej.

Jen psali v bulváru, že prý zapomíná. Podle sousedů někdy netrefí domů.
HAPKA: Taky jsem to slyšel.
KATEŘINA: To se nejspíš chtěl nějaký závistivý známý přiživit, tak prodal jednu větu rozvitou novinám.
HAPKA: Co že to psali?

Že zapomínáte.
KATEŘINA: Je zdravý jak řípa – jen občas rád simuluje. Ale když jste u těch článků, tak počkejte, tenhle je zajímavější. Píší o tom, že prý se jeden z Petrových psů chová jako blázen.

Já si to přečtu: „Hapkův voříšek Josef utíká ze zahrady, dobývá se k sousedům a obtěžuje fenky. Sousedi začínají mít psa záletníka plné zuby: Josefa už máme dost, musíme před ním naše fenky někdy i schovávat!“ Je to pravda?
HAPKA: Vůbec ne. Ale mně to přišlo vtipné.
KATEŘINA: A víte, co je ještě vtipné? Že Petr bude brzy děda a já babička – za necelé tři měsíce.

Jaký to je pocit?
KATEŘINA: Když za ním přišla dcera Markéta s tím, že je těhotná, tak byl zděšený.
HAPKA: Už nejsem. Tak mi někdo začne říkat dědo, no – z toho se nevykroutím.
KATEŘINA: Já se do role babičky těším. Až bude dítě v pubertě, tak ho naučíme všechny neplechy.

Závidí vám ho vaše kamarádky?
KATEŘINA: Závidí mi, co se o něm píše.

Co?
KATEŘINA: Petr ví...

Já to vlastně taky četl. Prý má největší mužství široko daleko – dvacet osm centimetrů.
KATEŘINA: Ale oni kecaj.
HAPKA: No dovol!
KATEŘINA: To není dvacet osm, ale o deset víc... Což je jedno. Petr je takový, že klidně zajde s mými kamarády do hospody, protože on se rychle spřátelí s kýmkoli – ať je to bezdomovec na Staromáku anebo ředitel mezinárodního koncernu. Obě ty situace jsem zažila.

Abych v tom měl jasno – co mezi vámi dvěma je? Láska, jak se to slovo běžně chápe?
HAPKA: To je tak zvláštní otázka, že ji neslyším.
KATEŘINA: Což jsou chvíle, kdy se o něm začne říkat, že něčím trpí – najednou neslyší. Miluješ mě vůbec?! Někdy se ptám sama sebe, jestli bys třeba zachránil jako první mě, nebo tady kocoura, kdyby se něco dělo... I když myslím, že bych spíš já zachraňovala vás dva.
HAPKA: To jsou vtípky, kterých si nevšímejte. Ženská ruční práce. KATEŘINA: Stejně nevím, kdo z vás dvou je hezčí. Asi kocour – nemá brýle.

Ale ty Petrovy brýle jsou hezké.
KATEŘINA: Secesní.
HAPKA: Starší – konec století sedmnáctého. Mám asi sto brýlí, jeden čas jsem je sbíral.

Kolik takové brýle stojí?
HAPKA: U někoho padesát korun, jinde tři tisíce.
KATEŘINA: Když je ve vetešnictví cena, tak ji Petr většinou usmlouvá na padesát procent.
HAPKA: Už ne. Už jsem ztratil sběratelský pud.
KATEŘINA: Protože všechno má.

Toužíte ještě po něčem materiálním?
HAPKA: Ne – opravdu už toho mám tolik! A tolik se toho rozbilo při stěhování, ztratilo při rozvodech...

Řekněte mi – měly vaše partnerky něco společného?
HAPKA: Aha! Teď bych asi měl být sprostý.
KATEŘINA: Ty myslíš, že měly všechny...

... neříkejte to!
KATEŘINA: Tak jinak. Všechny Petrovy partnerky, které jsem poznala, ho bezmezně obdivovaly, protože on každé dokáže říct, jak je výjimečná. A to moc mužů nedovede.

Mluvíte, jako byste byla nesmírně zkušená.
HAPKA: Ona hodně četla, víte?
KATEŘINA: Já žila před tebou dlouho se čtyřicetiletým!

Takže, pane Hapko, co spojuje vaše partnerky?
HAPKA: Napište: Dlouho přemýšlel, a pak nic neřekl. Protože bych řekl něco pitomého.

Byly křehké jako Kateřina?
HAPKA: Vždycky byly krásné i křehké.
KATEŘINA: A inteligentní.

A měly pozitivní vztah k sexu, předpokládám.
HAPKA: Ano.
KATEŘINA: Představa, že bys chodil s frigidní starou pannou, je strašná.

Ale stejně si říkám, proč nechodí s nějakou starší...
KATEŘINA: Obdobně hrůzná představa – že by žil s nějakou pětapadesátiletou a zapšklou!

Zemřel Petr Hapka

Myslel jsem třeba pětadvacítku, třicítku.
KATEŘINA: Ta by zase chtěla děti a ty on nechce.

A vy?
KATEŘINA: Petr jich už má dost, a já nehodlám jenom kvůli mateřskému pudu shánět oplodňovatele, abych po sobě něco zanechala. Mohla bych vysadit prášky a říct mu, „taková náhoda, jsem těhotná,“ ale to by nebylo fér.

Co vás na něm nejvíc přitahuje?
KATEŘINA: Asi to někomu bude znít úchylně, ale to, jak vypadá – mně se fakt líbí.

Jestli je tu někdo pěkný, tak jste to vy.
KATEŘINA: Prosím vás, obdivujte jeho – Petr mi pak bude celý večer nadávat, že jste si povídal jen se mnou. Já už mlčím.

On má obdivuhodné vlasy, nos – ale například je děsně vychrtlý.
KATEŘINA: To taky tvrdím.
HAPKA: No jo, no.
KATEŘINA: A víte, co mi na to řekne? Jsem krásně štíhlý, což se ženám líbí... Nechce prostě jíst – a já nevím, co s tím dělat.

A víte, co je možné? Že ho za dvacet let budete muset krmit jak dítě.
HAPKA: Vy vole!

Stát se to může.
HAPKA: To je bohužel pravda. Ale kdyby měl člověk myslet na to, co bude...
KATEŘINA: Navíc mi slíbil, že zůstane živý a zdravý co nejdéle.
HAPKA: A až se bude blížit konec, tak ji musím zabezpečit.
KATEŘINA: Proboha, to je hloupost. Vždyť víš, že kdyby se něco stalo, tak tě nepřežiju ani o týden. Dokud tady budeš, jsem šťastná, a pak si někde na Vyšehradě sednu pod první lípu, nacpu do sebe prášky, zapiju je whiskou a nebudu...
HAPKA: Promiňte, ale mě k tomuto tématu napadají samé hovadiny. Snad bych ho uzavřel tím, že pokud zůstane dalších padesát roků všechno, jak je, budu šťastný. Mimo jiné ještě musím udělat dobrou desku – pokud možno s Horáčkem.
KATEŘINA: Padesát let? To mi bude sedmdesát... Snad se ti ještě budu líbit.



Témata: Petr Hapka




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.