Singlem Aubrey, který se nese v duchu nezávislého kytarového rocku, minulý týden kapela představila chystané EP We Are Making Love Again. “Sice nás teď čeká osm koncertů v Anglii, ale jsme hlavně česká kapela, která působí a hraje tady,” zdůrazňuje zpěvák Albert Černý.
Vaše první nahrávka vznikala poměrně dlouho a podílel se na ní i londýnský producent Matt Lawrenc. Kde jste ji vlastně natočili?
Různě. Bicí jsme natáčeli u nás v Sonu, zpěvy se dělaly většinou v Anglii přímo u Matta. Jako první vznikla písnička Chinese Trees a aktuální singl Aubrey. Mysleli jsme si, že když je někdo producent Amy Winehouse, že nás strašně zachrání, luskne prsty a bude to znít skvěle. Ale zjistili jsme, že aby to znělo dobře, je to stejně na nás. Že ten základ musí být dobrý, ještě než se k nějakému producentovi pošle.
Takže jste se spálili?
Popravdě trochu ano. Alespoň jsme se ale poučili a vzali to do svých rukou. U nás nám nejvíc pomohl Filip Gemroth z někdejší kapely Toneless. Ten nám už od začátku dělá zvuk a právě u něj ve studiu jsme seděli a říkali si, že když to není pořád ono, musíme se do toho pustit sami. Přidávali jsme další klávesy, nástroje, části, než jsme byli spokojení.
Co to je to “ono”? Co má být u Lake Malawi jiné, než bylo u Charlie Straight?
Vlastně nic. Myslím, že podobný pocit jako já u Charlie Straight zažívala spousta písničkářů, kteří hrají s kapelou a píší si vlastní věci. Že se někdy stane, že když si písničku nahrajete doma na iPhone v koupelně, tak má energii a náladu, kterou kapela, když začne hrát, zabije. U Lake Malawi mám pocit, že naopak tu náladu skupina dovede podpořit. Že nám všem jde o to, aby písnička byla nejlepší, o nic jiného.
Vydáte EP, pojedete měsíc koncertů v Anglii, pak se vrátíte k nám. Kam s kapelou vlastně míříte?
Vzhůru do nekonečna a ještě dál.
Ne, tam míří Buzz Rakeťák. Co vy?
Nám pořád někdo vyčítá, že zpíváme anglicky. My už jsme s Charlie Straight ale ukázali, že čeští fanoušci jsou v tomhle super, mají na to a angličtina problém není. S Lake Malawi doma prožíváme fázi, která se mi strašně líbí. Chodí na nás dvě stě, tři sta lidí, jsou aktivní na Facebooku. Není to tak masivní jako na konci Charlie Straight, ale přijde mi, jako bych všechny naše fanoušky osobně znal. Někteří přijdou i na deset koncertů za sebou! To je pro mě důkaz, že ta kapela existuje a že někam míří.
Proč tedy ta Anglie?
Uvědomili jsme si, že tam to funguje, ale současně je tam nejtěžší uspět. A to nás jako kapelu může vyburcovat k tomu, abychom byli co nejlepší. Ale vím, že tady si z toho nikdo na zadek nesedne. Proto chceme soustavně makat na tom, abychom byli dobří tady i venku. Nemyslím si, že je to buď, a nebo.
