Dílo se skládá z prologu Helga a z tříaktové opery Dargun. Je zasazeno do 12.století, do doby střetu křesťanských Dánů a pohanských Slovanů. „Když jsem tu dělal Wagnera, tak mi lidé říkali, že budu milovat i Fibicha. Režisér Jiří Heřman mi pověděl o Pádu Arkuna, šli jsme tedy spolu do archivu, kde jsme našli klavírní výtah. Zjistil jsem, že je to krásná opera, takový menší Prsten Nibelungův. Fibich však pro lidské hlasy psal přirozeněji než Wagner,“ řekl Fiore MF DNES.
S Heřmanem již spolupracoval na Parsifalovi. „Je velmi inteligentní, operu sice dělá moderně, ale má svůj styl a prokazuje respekt k hudbě. Někteří režiséři se snaží šokovat a jejich koncepce nemají s dílem nic společného,“ zdůrazňuje. Děj opery Pád Arkuna je prý ostatně stále aktuální. „Vypráví sice o příchodu křesťanství na dnešní Rujánu, ale i dnes se stává, že muž opustí ženu s dítětem,“ naznačuje dirigent příběh.
Fiore už několik let vede Norskou operu v Oslu, předtím působil v Düsseldorfu. A ještě předtím, jako začínající dirigent, asistoval Leonardu Bernsteinovi. „Byla to chodící knihovna, dokázal zvládnout tolik věcí. Přitom dokázal dát prostor i jinému názoru. Vždycky se zeptal, co tomu říkám, jak se mi to či ono líbí. Tohle nebývá samozřejmost. Bernstein byl neobyčejně emocionální osobnost, velká jako New York City,“ zdůrazňuje Fiore.
Na počátku kariéry také řídil v Metropolitní opeře Dvořákovu Rusalku s Gabrielou Beňačkovou. „Zaskočil jsem tehdy za Václava Neumanna. Už dříve jsem mu asistoval, když v Metropolitní studoval Janáčkovu Jenůfu, tehdy ještě v angličtině. Česky ji poprvé uvedla v koncertní verzi Carnegie Hall s Leonií Rysanekovou a Gabrielou Beňačkovou. Paní Rysaneková si vyžádala nápovědu - a to jsem nakonec dělal já,“ vzpomíná na své seznamování s českou hudbou. V Düsseldorfu později sám připravil Janáčkovský cyklus.
Fibich je podle něj neprávem opomíjen. „Loni jsem v Kasselu provedl jeho symfonickou báseň Toman a lesní panna - a moc se líbila,“ poznamenává. Opera bude mít premiéru ve čtvrtek.
