Kromě toho, že se čtyřiapadesátiletý rodák z Janova pohybuje v nejužším vedení Metropolitní opery, je také hudebním ředitelem Curyšské opery a má i četné další závazky. Mezi nimi také nynější debut s Českou filharmonií.
Dá se pozice, již zastáváte v Metropolitní opeře, považovat za vrchol kariéry operního dirigenta?
Tato scéna je přirozeně jednou z nejlepších na světě a má patrně nejlepší operní orchestr světa. Takže pracovat tam je skvělé. Nemyslím ve smyslu kariéry, ale kvality. Umělecká úroveň, jíž mohu v Metropolitní opeře dosáhnout, je mimořádně vysoká.
Jaký je po několika letech ohlas přenosů do kin? Nepřestávají lidé chodit do divadla?
Nemyslím si to. Dostáváme spoustu reakcí od lidí z různých měst, kde není opera. Ti jsou nám vděčni, protože aspoň takto mohou navštívit operní představení. A mnozí mi dokonce sdělili, že začali být zvědavi na živé divadlo.
Původně jste studoval klavír. Co vás přivedlo k divadlu?
Jako velmi mladý klavírista jsem pracoval také se zpěváky a ti mne uvedli do světa opery. Poznal jsem, že v tomto prostředí chci zůstat. Začal jsem tedy studovat dirigování. V Itálii jsem potkal svého budoucího učitele Milana Horvata. Působil v rakouském Grazu, a tak jsem se tam za ním rozjel.
Co pro vás znamenal pobyt na sever od Alp?
Ve střední Evropě jsem se naučil německý jazyk a seznámil jsem se s důležitým symfonickým repertoárem německy mluvících zemí, s autory, jako je Bruckner, Brahms, Mahler. To všechno bylo pro mne velmi důležité.
Dirigujete i opery od Wagnera. Jaký k němu mají v současnosti vztah italští operní diváci? Rozumějí mu?
Málokdo v Itálii hovoří německy a to je v tomto případě skutečně problém, překážkou je i délka Wagnerových oper. Ještě v prvních desetiletích dvacátého století se Wagnerovy opery dělaly v Itálii v italštině a s italskými pěvci. Tato tradice postupně vymizela, což je podle mne špatně. Mělo by se u nás začít s renesancí Wagnerových oper a uvádět je opět v italštině.
Objevil jste pro sebe také českou hudbu?
Vždycky jsem k ní měl respekt, mnohokrát jsem dirigoval symfonie Antonína Dvořáka, jeho violoncellový i houslový koncert. Protože ale neumím česky, tak jsem dlouho odmítal dělat české opery. Až minulý podzim jsem udělal výjimku a v Curychu jsem nastudoval Janáčkovu Jenůfu. Bylo to pro mne velké překvapení, i když jsem Janáčka znal už předtím. Zamiloval jsem si toto dílo. A samozřejmě znám Českou filharmonii, pamatuji se, že když jsem byl dítě, měli jsme doma její nahrávky. Je to těleso s dlouhou významnou tradicí.
Verdiho Requiem se už někteří divadelníci pokusili uvést scénicky. Slyšíte v něm také jevištní drama?
Je pravda, že Verdi nevěřil v Boha, ale měl obrovský cit pro duchovno. Requiem je tudíž rozhodně především spirituální dílo.
V Praze budete toto dílo dirigovat v katedrále svatého Víta. Co si myslíte o uvádění velkých duchovních děl v akusticky problematických prostorách církevních staveb?
Kostel přirozeně nikdy nebude perfektním koncertním sálem. Jsou ale díla, která v sobě mají velkou spiritualitu, jako je právě Verdiho Requiem nebo Beethovenova Missa solemnis, ale třeba i Brucknerovy symfonie. A provádět je v duchovním prostředí je myslím správné. Nemůžeme brát akustiku za jediné východisko, musíme také vzít v potaz význam díla. A slyšet Requiem v krásném velkém kostele nám usnadní pochopit jeho hloubku.
