Proč jste se rozhodla přijít s deskou zrovna teď?
Než jsem na ní začala pracovat, neměla jsem čas, chuť ani autory. Když už jsem někoho oslovila, tak skladby, které mi nabízeli, mne nijak nenadchly. Točit za každou cenu a udělat průměrnou nebo podprůměrnou desku jenom proto, aby byla, mi přišlo zbytečné. A taky jsem to, po pravdě, trochu flákala. Dělala jsem spoustu jiných a zajímavých věcí. A chuť věnovat se vlastnímu albu musela dozrát.
Co vás rozhoupalo k akci?
Objevila jsem Václava Noida Bártu. Když jsem byla u něj ve studiu, pouštěl hudbu, kterou dělal, a já byla mile překvapená. Znala jsem jeho scénickou muziku i věci, co napsal pro kapelu. A tohle mi připadalo hrozně inspirativní. Oslovila jsem ho, jestli by mi nenapsal desku. Měla jsem jasnou představu alba, které dělá jeden autor.
Nelekl se toho?
Byl naopak hrozně nadšený, že si to vždycky hrozně přál. Prý dokonce když mu bylo patnáct, napsal pro mne písničku, kterou mi poslal. Samozřejmě se ke mně nikdy nedostala. Na začátku jsme nevěděli, jestli to opravdu zvládneme. Ale když mi napsal první věc, která se jmenuje Ta druhá, tak bylo okamžitě jasno, že to je ono. Vystihl náladu i melodiku, která se mi líbila. Znělo to hodně scénicky, soundtrackově a filmově. A navíc se trefil i do mých pěveckých dispozic. Všechny věci složil tak, že jsem si v nich zkrátka dobře zazpívala. Je v nich obrovský prostor, co se týče techniky, rozsahu i výrazových rejstříků.
Bude nahrávka čitelná pro většinu posluchačů, nebo byste ji charakterizovala spíš jako náročnější?
Myslím, že obojí. Řada skladeb není na první poslech, ale když jimi prostoupíte a k některým písním se vrátíte, zjistíte, že jejich melodie jsou čitelné. Nechybí tam jasné melodie, slogany a písničky, které mají hitové ambice. Ale já jsem nikdy prvoplánovou popovou hudbu nedělala a není to ani tenhle případ.
Deska začala vznikat před třemi lety, je syntezátorová, texty psal blízký spolupracovník Petra Muka Jan Dvořák. Jak její vznik ovlivnilo úmrtí Petra Muka?
Souvislost s ním je veliká, aniž bychom o to usilovali. Honza Dvořák té desce vdechnul hodně společných vzpomínek na Petra a já jsem to Petrovi celé věnovala. Poslední skladba P. M. je přímo o něm. Má to zvláštní podtext. Původně jsem plánovala, že si tohle album otextuji sama. Ale když jsem pár textů napsala, zdálo se mi to příliš smutné a depresivní. A to jsem nechtěla, protože i ty skladby jsou ve většině hodně melancholické. V tu chvíli mne napadlo oslovit právě Honzu Dvořáka, kterého jsem osobně neznala.
Jak zareagoval?
Byl rád, protože odchodem Petra ztratil osobu, pro kterou psal. Ztratil přítele, ale i motivaci, protože spolupracovali řadu let. Začali jsme se přátelit a byli překvapeni, jak moc nás vzpomínky na Petra spojují. V jeden moment jako by to Petr shora všechno řídil a Honzu mi přímo poslal. Až tak zvláštně osudové to bylo. I proto je to album Petrovo.
