Široké plátno je v případě Roury takřka povinnost. Buduje jednak náladu, jednak kontrast nedozírné pustiny, kde zpod ledu vytahují samé leklé ryby a v rozklížených domcích bojují s jediným prastarým mobilem. Tady se nespěchá, není kam, a film pomalý rytmus mrazivého života přejímá.
Do tradiční slavnosti chovatelů sobů vstoupí nový prvek – poděkování sponzorům, jak jinak než plynařům. Svatba v oprýskané budově se podobá moderované estrádě včetně pauz na cigaretu – a když skončí, ženy sbírají zbytky hostiny do sáčků. Žádný komentář, pouze čistá pozorovatelská práce; to je svědectví o lidech podél „roury“.
Kněz marně obchází chýše, nikdo nechce pokřtít v železničním vagonu proměněném ve svatostánek. Výjevy jako z Mrazíka, ovšem zbavené jeho pohádkové malebnosti, završí na oslavě Mezinárodního dne žen slib místního funkcionáře, že „snad plyn, který posíláme dál, nás konečně taky jednou zahřeje“.
Postupně osady pohroužené do sněhu nahrazují městečka a města, s nimi fotbálek, dechovka, pár rudých vlajek u Leninovy sochy a nekonečný stesk. Vlastně jde o drobné momentky, ale debaty zapadlých vlastenců u vodky zní přesně, skoro jako z Revizora: „Za suchého zákona se pily voňavky a alpy, pak je tamhle hromadně pohřbívali.“
Přes vybydlenou romskou osadu a církevní svátek mezi větrnými mlýny doputuje film do končin, kde výdobytky civilizace tvoří varná konvice, balená voda a pohřeb žehem v plynové peci. Právě česká zastávka patří spalovačům mrtvol včetně věcné poslední cesty.
V Německu se kruh uzavírá: náklaďák veze plynové bomby pro přístavní kiosky, jeho osamělý řidič se proplétá maškarním veselím ulic a večer své rodině, pro niž tu vydělává, volá domů; do Ruska.
Vláčná pouť sledující nekonečné kilometry potrubí může uspávat, ale zato nepoučuje. Pouze se dívá a naslouchá, v tom tkví její síla.
