"Výběr ukazuje moji dráhu od ostravských začátků na konci šedesátých let minulého století do současnosti," říká zpěvačka, která chystá velké turné po halách, na kterém nikdy nebyla, a na podzim jí v reedicích vyjde kolekce všech řadových alb.
Čím je Zlatá kolekce 1968/2010 výjimečná?
Především vychází v mém výjimečném roce. A kromě největších hitů obsahuje i písně, které lidi tolik neznají a myslím si, že by si je připomenout a poslechnout mohli.
Třeba?
Třeba písničku Dívka s dobrou pověstí. Tu jsem našla v archivu ostravského rádia – nikdy nevyšla na žádném nosiči. Je to písnička Zdeňka Bartáka a Jiřiny Fikejzové a je opravdu nádherná. Najednou jsem zjistila, že existuje píseň, která by na tomto výběru měla být. A pak taky písničky, na kterých jsem se podílela autorsky, buď jsem textovala muziku, nebo jsem psala hudbu na texty. Takové písničky jsou mojí výpovědí. A některé z nich nejsou už dnes příliš známé, protože vyšly dávno.
Kdy jste si napsala první písničku?
První melodii jsem si napsala v roce 1969 ve Švýcarsku, měla jsem s sebou text Vládi Čorta, který se mi moc líbil. Tehdy mě zcela pohltila soulová hudba, tak jsem – možná po vzoru černošského tria Supremes – napsala písničku v tomto stylu. Jmenuje se Labutě.
Marie Rottrová a Jiřina Fikejzová
Autorské písně se asi zpívají jinak než písně, které napsal někdo jiný.
Autorské zpívání je to nejlepší, co může být! Celý život vzhlížím ke zpěvákům, kteří si sami píší písně. Když si člověk napíše píseň sám pro sebe, stoprocentně si za ní stojí – nemůže uhnout a nemůže říct: hele, to jsem se sekla. Pokud stvoříte věc sám pro sebe, seknout se nemůžete. Takové písně vycházejí z vašeho nitra.
Kolik takových písní aktuální trojdeskový komplet obsahuje?
Je jich tu sedm. Písničky, na kterých jsem se podílela buď hudbou, nebo textem. Takže desetina tohoto výběru.
Jistě ale máte své oblíbené autory, jejichž písně se vám dobře zpívají.
Určitě. Třeba Zuzana Navarová mi dnes hodně chybí – jako autor i jako člověk. Ráda zpívám i písničky Jaroslava Wykrenta. A texty Zdeňka Borovce. I Zdeněk mi moc chybí, on dokázal skvěle otextovat jakoukoliv muziku, s perfektním frázováním. Totéž platí i o Pavlu Vrbovi a Jiřině Fikejzové. Jejich texty vytvářejí s muzikou skvělý celek. A nádherně se zpívají.
Marie Rottrová v roce 1972
Co pro vás znamenají ostravské začátky?
Ohromně moc. Byly to nádherné doby, časy, kdy "to všechno začínalo". Pořád jsme zkoušeli nové písničky. Jezdili jsme i do zahraničí, do Německa, do Švýcarska. Tam jsme vždycky hodně poslouchali muziku a nakupovali desky. Taky jsme hodně natáčeli v ostravském rozhlase, protože většina členů kapely Plameňáci byla členy Ostravského rozhlasového orchestru a měla tu určité nahrávací povinnosti. Hodně času jsme tak trávili ve studiu, natočili jsme spoustu písniček.
Jste "studiový" typ?
Rozhodně! Studio miluji, na rozdíl od některých svých kolegů v něm ráda trávím čas. Vždycky se tam hodně těším, vymýšlím si různé studiové vychytávky, například sbory do svých písní. Ve spoustě písní si je všechny zpívám sama.
Colours of Ostrava 2007 – Marie Rottrová
Chystáte k narozeninám nějaké turné?
Chystám veliké turné po sportovních halách – s hosty, velkým zvukem a velkými světly. Bude to něco, co jsem nikdy nedělala a nikdy ani dělat nechtěla, žádné narozeniny jsem doposud veřejně na jevišti neoslavovala. Tyhle jsou první. Byla jsem do toho tak trochu vmanipulovaná, ale musím říct, že se mi to začíná líbit. Už se těším.
Je pro vás tedy tohle výročí významné?
Myslím, že jsou to moje poslední kulatiny, kdy ještě zpívám. I já to musím někdy zabalit a nejsem si jistá, jestli toto turné nebude poslední. Uznávám ale, že to říkám teď, kdy za sebou mám spoustu koncertů, a chce se mi odpočívat. Uvidíme, jak to všechno bude.
Pozorujete nějaké změny svého hlasu či hlasového rozsahu?
Hodně lidí mi říká, že mám hlas jako dřív, i rozsah mám v zásadě pořád stejný. Nějaké změny ale samozřejmě pozoruji a proto chodím na konzultace k hlasovému poradci Edovi Klezlovi. Učím se rozezpívávat trochu jinak, než jsem se rozezpívávala dřív. Víc hlasově odpočívám. A vůbec se řídím jeho pokyny. Nakládám s hlasem trochu jinak a víc se šetřím. Řekla jsem si třeba, že tři koncerty těsně po sobě už dělat nebudu. Maximálně dva – a odpočinek!
