Rossiniho opera není ani tak pohádkou, jako spíš komedií s kapkou sentimentu, v níž si Princ neboli Don Ramiro vymění šaty se svým komorníkem, a tak si může ověřit upřímnost citů své nastávající. Na kouzla se tedy nedá spoléhat.
Maďarská režisérka Enikö Eszenyiová, která v opeře debutovala, umístila rodinu Popelky alias Angeliny do obytného kontejneru kdesi na špinavém předměstí. Samo o sobě by to nevadilo, i když logice příběhu to také příliš neodpovídá. V Rossiniho verzi je Popelčin otčím, Don Magnifico, zchudlým šlechticem, který promrhal věno nevlastní dcery, zastavil kdeco ve vlastním paláci, nejspíš se za ním vleče stín vězení, ale jak z textu vyplývá, zatím se na to nepřišlo, nebo aspoň ne v celé katastrofě. Proto se mu moc hodí, že se nedaleko usadil Don Ramiro a chce si vybrat nevěstu. V nějaké zanedbané čtvrti by se mu to už asi nepoštěstilo.
Leč fantazii se meze klást nesmějí. Jenže právě s ní si režisérka neví rady. Za každou cenu se snaží „vyrábět srandu“, a to nejprimitivnějšími prostředky, útočícími na bránice nenáročného publika. Bezmyšlenkovitě vytahuje ze šatníku jeden obnošený gag za druhým, skládá je vedle sebe, ale žádný nápad nerozvede a hned uteče k dalšímu. Don Magnifico na začátku chvilku bruslí na kolečkových bruslích a hraje hokej, ale vlastně nic se z toho nevyvine. Princ má, zdá se, jakýsi fotoateliér, ale víc se člověk také nedoví.
Nic originálního inscenace nepřináší, už i ten hokej se v opeře hrál (ve Smolkově Naganu dokonce na světovější úrovni). A kdyby se měla spočítat auta, která v operách „přijela“ na jeviště, byl by z nich slušný autosalon. V Popelce se to nabízí tak okatě, až to je trapné. Ačkoli je fakt, že vertikálně shůry se asi ještě žádná limuzína nesnesla. Jen jestli to nebyl nápad z nouze, daný omezeným prostorem Stavovského divadla...
Také by se těžko spočítalo, kolikrát se postavy v komických operách donekonečna všelijak pohupovaly a pitvořily do rytmu, pobíhaly sem a tam a dělaly různá „legrační“ gesta. Pokud režisérka v Rossinim neslyší nic jiného než zdánlivě banální rytmus, který je nutno neustále vnějškově ilustrovat, tak velmi podceňuje rafinovanost tohoto autora. Pro srovnání: Popelku odvysílala do kin Metropolitní opera, dokonce dvakrát. Ani její inscenace sice nebyla zrovna čítankově invenční, ale humor v ní mnohem víc vycházel zevnitř, z jednání postav, dělal se s „vážnou tváří“, a tím byl účinnější.
Princ by zpěvem neokouzlil
Pěvecky s Metropolitní jistě srovnávat nelze, ale na druhou stranu limitované možnosti Národního divadla z principu nemohou být omluvou. Popelka zkrátka vyžaduje zpěváky schopné zvládnout náročné virtuozní party. Ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina má v sobě jistě potenciál, hlas se jí půvabně rozpínal do výšek, ale ve střední a hlubší poloze postrádal sytou barevnost, často dokonce ani nebyl slyšet. Řecký tenorista Vassilis Kavayas na roli Dona Ramira nestačí vůbec. Jeho hlas je zoufale úzký a neznělý, technika špatná, hlasové rejstříky rozpadlé, takže zpěv postrádá plynulost a působí trhaně. Popelku by jím určitě neokouzlil.
Gioacchino Rossini: PopelkaDirigent Jan Kučera Režie Enikö Eszenyiová Národní divadlo, premiéra ve Stavovském divadle 21.ledna 2016 |
Jen malou útěchou může být, že domácí pěvci František Zahradníček jako Don Magnifico, Jiří Hájek jako komorník Dandidi a Pavel Švingr jako princův vychovatel Alidoro nebyli horší. Aspoň slyšitelně odzpívali notičky. Jenže od nich se pěvecké projevy v italském bel cantu musejí odpoutat, musejí být také krásné, mít v sobě noblesu a vtip a něco sdělovat. Ty premiérové nesdělovaly nic, leda to, že to uzpíváme, jak se dá. Něco podobného pomyslně sděluje i dirigent Jan Kučera v čele orchestru: nějak to seč mohu všechno držím pohromadě, ale lehkost, šarm a naprostou přesnost si raději domyslete.
