Divadlo mě přitahovalo od nepaměti. Má nejrozsáhlejší literární studie, esej Kultura jako katarze, je o divadle. Mým nejuctívanějším literárním guru je divadelník Ivan Vyskočil. Na konci sedmdesátých let jsem v Brně provozoval "bytové divadlo", psal jsem pro ně a fungoval v něm i jako herec a režisér. A v devadesátých letech jsem psal hry pro Český rozhlas. Ale abych mohl napsat divadelní hru, musel jsem si počkat, až o mě nějaké divadlo projeví zájem.
Ve studii z poloviny osmdesátých let jste bezmála věštecky připsal, že obrodu našich dní čekáte od divadla...
Na divadle mě fascinuje to, že je nesmrtelné a stále v centru kultury. Nezadupala ho komunistická totalita, ani náš současný grunderský kapitalismus a nepřeválcuje ho -na rozdíl od literatury - ani videokultura a věk internetu. Geniální básník, když má štěstí, se dočká toho, že jedna či dvě jeho básničky zlidovějí, a geniální prozaik zas toho, že se promění v logo celé jedné pražské čtvrti. Ale když se urodí geniální dramatik, je to obrovské světlo, při němž se probouzejí všichni kolem a překvapeně si protírají oči, něco jako Sokrates, Kristus, Buddha nebo Gándhí. Tak si cením divadla. A kolik takových dramatiků má česká kultura? V tomhle století jen jednoho, už zmíněného Ivana Vyskočila.
Váš první dramatický text má základ v původní rozhlasové hře. Jakou formální proměnou prošel?
Ještě před rozhlasovou Babičkou byla kratičká povídka Smutná hra, kde už je ten základní nápad. Pak jsem přidal další rozměr a udělal z ní rozhlasovou hru. A když mě oslovili dramaturg Městského divadla Tomáš Steiner a režisér Břetislav Rychlík, věděl jsem, že musím přidat k rozhlasové Babičce ještě další dimenzi. To bylo na počátku prosince 1997, jel jsem zrovna do Hannoveru na týden Evropského literárního dialogu. A tam jsem každý den brzo ráno bloudil tím supermoderním a superutilitárním městem, které je tady místo původního, na konci války proměněného v popel a dým. V centru té nejmodernější čtvrti jsem našel parčík s několika hřbitovními pomníčky a gotickými kříži, to jediné, co v těch místech zůstalo po kobercovém bombardování. A kupodivu právě tady jsem v tom zvláštním zimním ránu potkal svou divadelní Babičku. Ten další rozměr, kterým se liší divadelní od rozhlasové hry.
Jak je to s nápadnou připomínkou slavného Saurova filmu v titulu vaší hry?
Ve své divadelní Babičce se hlásím taky ke španělskému surrealismu, jak ho znám z některých Buňuelových a Saurových filmů. Ale bohužel právě film Maminka slaví 100. narozeniny jsem neviděl, přestože parafrázuju jeho název. Ale chválabohu ho viděl režisér Břetislav Rychlík a doplnil inscenaci několika surrealistickými detaily ze Saurovy Maminky.
Číslovka devětadevadesát v názvu hry se shoduje se zakončením nynějšího letopočtu. Půjde o bilancování končícího století nebo hru ze současnosti?
Je to hra ze současnosti, odehrávající se právě teď, několik měsíců před koncem století a tisíciletí. Ale bilancí našeho století bych se ji neodvážil nazvat. Když už, tak tou divadelní metaforou našeho věku.
V rozhovoru často zdůrazňujete vlastní nejistotu, pochyby, strach. Co vás ke zmíněným pocitům vede?
Dejme tomu, že bych byl rád především dramatikem, jenže mám silné pochybnosti o svém dramatickém talentu. Takže si počkám, až jak dopadne Babička. A zatím dokončím svůj další román Noční tango, na němž je koneckonců mé setkání s divadlem znát.
Ve studii z poloviny osmdesátých let jste bezmála věštecky připsal, že obrodu našich dní čekáte od divadla...
Na divadle mě fascinuje to, že je nesmrtelné a stále v centru kultury. Nezadupala ho komunistická totalita, ani náš současný grunderský kapitalismus a nepřeválcuje ho -na rozdíl od literatury - ani videokultura a věk internetu. Geniální básník, když má štěstí, se dočká toho, že jedna či dvě jeho básničky zlidovějí, a geniální prozaik zas toho, že se promění v logo celé jedné pražské čtvrti. Ale když se urodí geniální dramatik, je to obrovské světlo, při němž se probouzejí všichni kolem a překvapeně si protírají oči, něco jako Sokrates, Kristus, Buddha nebo Gándhí. Tak si cením divadla. A kolik takových dramatiků má česká kultura? V tomhle století jen jednoho, už zmíněného Ivana Vyskočila.
Váš první dramatický text má základ v původní rozhlasové hře. Jakou formální proměnou prošel?
Ještě před rozhlasovou Babičkou byla kratičká povídka Smutná hra, kde už je ten základní nápad. Pak jsem přidal další rozměr a udělal z ní rozhlasovou hru. A když mě oslovili dramaturg Městského divadla Tomáš Steiner a režisér Břetislav Rychlík, věděl jsem, že musím přidat k rozhlasové Babičce ještě další dimenzi. To bylo na počátku prosince 1997, jel jsem zrovna do Hannoveru na týden Evropského literárního dialogu. A tam jsem každý den brzo ráno bloudil tím supermoderním a superutilitárním městem, které je tady místo původního, na konci války proměněného v popel a dým. V centru té nejmodernější čtvrti jsem našel parčík s několika hřbitovními pomníčky a gotickými kříži, to jediné, co v těch místech zůstalo po kobercovém bombardování. A kupodivu právě tady jsem v tom zvláštním zimním ránu potkal svou divadelní Babičku. Ten další rozměr, kterým se liší divadelní od rozhlasové hry.
Jak je to s nápadnou připomínkou slavného Saurova filmu v titulu vaší hry?
Ve své divadelní Babičce se hlásím taky ke španělskému surrealismu, jak ho znám z některých Buňuelových a Saurových filmů. Ale bohužel právě film Maminka slaví 100. narozeniny jsem neviděl, přestože parafrázuju jeho název. Ale chválabohu ho viděl režisér Břetislav Rychlík a doplnil inscenaci několika surrealistickými detaily ze Saurovy Maminky.
Číslovka devětadevadesát v názvu hry se shoduje se zakončením nynějšího letopočtu. Půjde o bilancování končícího století nebo hru ze současnosti?
Je to hra ze současnosti, odehrávající se právě teď, několik měsíců před koncem století a tisíciletí. Ale bilancí našeho století bych se ji neodvážil nazvat. Když už, tak tou divadelní metaforou našeho věku.
V rozhovoru často zdůrazňujete vlastní nejistotu, pochyby, strach. Co vás ke zmíněným pocitům vede?
Dejme tomu, že bych byl rád především dramatikem, jenže mám silné pochybnosti o svém dramatickém talentu. Takže si počkám, až jak dopadne Babička. A zatím dokončím svůj další román Noční tango, na němž je koneckonců mé setkání s divadlem znát.
