Tématem kontroly nad životem připomíná Atwoodové pozdější vrcholnou prózu Slepý vrah, paralelu však lze vést i s Ženou k nakousnutí. Jak Joan, tak protagonistka prvotiny Atwoodové jsou totiž na počátku příběhu vnímány jako oběti, které svou bezmoc promítají do vztahu k jídlu. A všechna tři díla jsou navíc příjemně ironicky feministická.
Ústředním traumatem Joanina dětství a mládí je až chorobná obezita, kterou se bouřila proti matce vyžadující úhlednost, a není tedy divu, že i její dospělé a štíhlé já pronásledují dva přízraky: matčino údajné astrální tělo a záhadná Tlusťoška, kterou snadno dešifrujeme jako potlačenou minulost.
Nemenší měrou se ovšem na hrdinčině vývoji podepsal věčně nepřítomný otec. Za války se specializoval na vraždy zrádců odboje, zatímco v době míru působil v nemocnici jako lékař-anesteziolog, a tuto dichotomii muže-zabijáka či muže-zachránce pak Joan promítá do všech svých pozdějších partnerů.
Zachránci, nebo padouchové?
Zachráncem nebo padouchem je pro ni nejen polský hrabě, jehož milenkou se stala v Anglii, ale také politický aktivista Artur, jemuž chce být adekvátní manželkou. Z její zpovědi je tak záhy zřejmé, že má tendenci sebe samu vnímat jako hrdinku v romantické zápletce, která vyústí v ideální lásku. Proto tolik rozumí konzumentkám laciného čtiva toužícím uniknout před nedokonalou realitou, kterou by šlo změnit jen za cenu veliké bolesti a obtíží.
Jistě, Joanino dospělé já je schopné jak pronikavých postřehů, tak neotřelého vyjádření. Muže obdivně upírajícího zrak na objekt erotické touhy srovnává se psem prohlížejícím si hydrant.
Se sarkastickou nadsázkou líčí i svůj nezdařený pokus o fingovanou sebevraždu: do jezera tradičně znamenajícího křest a nový život komicky padá z nezvladatelné plachetnice.
Které já však v závěru vítězí, není vůbec jasné. Joan se v Itálii místo pocitu osvobození zmocní paranoia a fikce se životem se jí promíchá natolik, že ve snaze uchopit život do vlastních rukou praští flaškou naprosto nevinného chlápka.
Humorně nejednoznačný konec je oproti sentimentálně očekávané smrti nebo sňatku finálním políčkem konvencím braku, nevyváží však místy překombinovanou zápletku.
Královský Dikobraz (občanským jménem prachobyčejný Chuck Brewer) je nepříliš vtipnou karikaturou extravagantního života, která má nejspíš shazovat vznešenost protagonistčiných sladkobolných postav obdařených jmény jako Edmund De Vere.
Pro vyústění příběhu do Joaniny předstírané sebevraždy určitě nebylo třeba epizody s dynamitem, a hlavně: proč je Joanina Pýthie výsledkem spiritistického automatického psaní, kdy ruku autorce zírající se svíčkou do zrcadla vedl neznámý duch? Někde to zrcadlení přece musí přestat – a vysvětlení, že v hororových slaďácích jsou právě v módě okultní vědy, vážně nestačí.
MARGARET ATWOODOVÁ - Pýthie
Přeložil Viktor Janiš. Mladá fronta, 384 stran, 349 korun
Hodnocení: 80 %
