Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Román o vile Tugendhat je čtení s vedlejším účinkem. Příznivým

  12:41aktualizováno  12:41
Psát o válce a lásce je takřka zárukou úspěchu. Tedy když to umíte –jako Simon Mawer, který děj své knihy zasadil do brněnské vily Tugendhat.

Vila Tugendhat | foto: ISIFA/Jiří Skupien

O románu Skleněný pokoj se bude hodně mluvit. Nejen proto, že se ocitl v nominacích na nejvýznačnější literární ocenění na světě, britskou Man Bookerovu cenu, ale i proto, že je v podstatě český – tedy spíš moravský.

Napsal ho britský spisovatel Simon Mawer a inspirací mu byla brněnská vila Tugendhat, zejména její skleněný pokoj. Der Glassraum. V němčině je to přesnější, protože fascinující místnost s onyxovou stěnou a zásuvnými celoplošnými skleněnými okny navrhl roku 1928 pro novomanžele Tugendhatovy německý architekt Mies van der Rohe.

Vila TugendhatVila Tugendhat

I když Mawer v anglické verzi podobnosti mezi vilou Tugendhat a románovou vilou Landauer rozostřil, v té české se zásahem překladatele stalo z anonymního Města konkrétní Brno. Autorovi tahle změna trochu vadila, ale na druhou stranu: až na drobné, záměrné odchylky odpovídá architektura, brněnské reálie i historie vily.

Je to výzva, psát román o něčem na první pohled tak mrtvém, jako je budova. Ale z kontrastu těží autor dynamiku. Zatímco venku běsní politická bouře, lidé odcházejí a přicházejí, rodí se a umírají, uvnitř zdánlivě vládnou tytéž čisté linie, racionalita a harmonie.

Skleněný pokoj, nadnášený světlem a prostorem, je "oázou klidu, hrází proti zjitřeným emocím". Podvečerní slunce ho rozzáří do ruda na počátku dvacátého století stejně tak jako na jeho konci. Jako by se nic nezměnilo. Přitom se změnilo téměř vše.

Pokrok nadějný i zvrácený

Na kolaudačním večírku své nové vily vychvaluje úspěšný automobilový továrník Viktor Landauer nové skleněné domovy, ty průzračné obaly vyplněné průzračnými životy. Jenže i Skleněný pokoj má svá tajemství a jeho obyvatelé své vášně. Možná právě moderní bydlení s sebou nese i moderní pojetí vztahů, jaksi uvolněnějších, emancipovanějších.

Landauerovi jakožto smíšený pár (Viktor je Žid, jeho žena Liesel oficiálně křesťanka, ale víceméně obaateisté) zosobňují sebevědomí mladého československého státu, víru v technický a duchovní pokrok, ve vlastní schopnosti. Nelpí na minulosti, rase, vyznání ani jazyku, mluví stejně dobře česky jako německy.

Němčina i germanismy vytvářejí jakousi druhou melodii románu, který oslnění budoucností trochu problematizuje. Autor v něm naznačuje paralelu mezi pokrokem a fašistickou ideologií, která také chtěla změnit dosavadní pořádek a uskutečnit své radikální vize. Jen s jinými cíli a jinými prostředky.

Vila Tugendhat: dům, který psal dějiny. A o kterém se píšou romány

Seznamte se se stručnou historií slavné stavby.

V boji s nacismem Landauerovi a Československo prohrávají. Vila, která se v předválečných letech blýskala večírky se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou či herečkou skandálního filmu Extase Hedy Lamarr, se stává dějištěm charitativních akcí pro židovské uprchlíky po anšlusu Rakouska.

Později zde nacisté mají laboratoř pro výzkum rasové otázky, Sověti drží své koně a komunisté zřizují rehabilitační středisko. Jedna z nejlepších scén románu je ta osvobozovací: vyprahlé ženské oddíly Rudé armády si zaberou vilu i jejího správce Laníka. Jde tak trochu o parodii na znásilňovací akce Sovětů.

Někdy až překvapí, jak výstižně a přitom lehce se britskému autorovi daří zprostředkovat československé dějiny, atmosféru prvorepublikového i protektorátního Brna, i když je to převážně perspektiva vyšší společnosti.

Vzpomínky přehlušují válku

Mawer začíná román koncem, návratem bývalé majitelky Liesel Landauerové. Po třiceti letech a útrapách v exilu se krátce po pražském jaru ocitá ve své – tehdy vyvlastněné – vile. Čtenáři chvíli trvá, než pochopí, že je slepá, že se tak jistě orientuje jen podle intuice, dávno zakořeněných pohybů.

I v této scéně Mawer prokazuje vypravěčské přednosti: skvěle vystihuje charaktery postav a takřka výtvarně zachycuje situaci. Lomení světla, odrazy, chvění, jiskření včetně těch erotických – mezi muži a ženami či mezi ženami.

I proto je jeho román tak smyslový i tak smyslný. Zatímco válečná hrůza zaznívá jakoby přes sklo, tlumeně, ostře vystupují pocity, vzpomínky, podvědomá či potlačovaná hnutí mysli. Mawer se nechá unášet, ale také opájet vlastním příběhem.

Sestry Tugendhatovy na jednání brněnského zastupitelstvaDaniela Hammer-Tugendhatová při prohlídce sůavné vily

Přidává nové postavy, kombinuje (a v poslední části překombinuje) vztahy. A občas opakuje, některé situace a metafory jsou ozvěnami předešlých (např. Hanino dvojité vyznání lásky, stále se vracející charakteristiky pokoje).

Přesto zůstává Skleněný pokoj strhující četbou, která mnohé osloví. A nabízí toho hodně: rodinnou ságu i historickou fresku, milostnou romanci i architektonickou studii. Jsou tam vášně, jsou tam zrady, naděje i zoufalství, velké umění i velké dějiny.

A možná že nemenším uměním bylo vše propojit tak, aby čtenář na čtyřech stovkách stran neztratil pozornost. S jedním vedlejším účinkem: po dočtení se okamžitě chcete do Brna a vily Tugendhat podívat.

Simon Mawer: Skleněný pokoj
Překlad Lukáš Novák. Kniha Zlín
389 stran, cena 369 korun
HODNOCENÍ MF DNES 80%



Témata: Vila Tugendhat


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.