O svém románu Nová planeta, který právě vydala Mladá fronta, řekl Martin Vopěnka v jednom rozhovoru: „Oba scénáře, které jsem tu načrtl, jsou podle mého názoru možné. Naše budoucnost, tak jako už naše současnost, bude oscilovat mezi úžasnými možnostmi, které nám stav našeho poznání a naše technologická vyspělost dávají, mezi tupým bezobsažným přežíváním a mezi barbarskou krvavou destrukcí. Eventuálně by se mohl přidat nějaký nový mesianismus. A nikdo nedokážeme odhadnout, který ze směrů převáží.“ Jeho slova, stejně jako kniha, nutí k zamyšlení.
Země zaslíbená – a ta druhá
Název románu doplnil Vopěnka, inspirován biblickým vyprávěním o Josefovi a jeho bratrech, podtitulem Prastarý příběh z daleké budoucnosti. V té budoucnosti, na Nové planetě, vyrůstá Daniel s milujícím a milovaným tatínkem Mariem, astrofyzikem, a poněkud odtažitou maminkou, která vymýšlí geneticky tvořenou potravu. Občas se vídá se třemi nevlastními bratry. Rád se baví výukovými programy perfektně připravenými počítačem a stejně rád se mazlí s virtuálním pejskem Lexíkem. Nová planeta existuje už osm set let. A je skvělá, alespoň pro Daniela, který patří mezi vyvolené.
Starší bratři to asi vidí jinak. Jejich matka, první Mariova žena, odmítla v těhotenství podstoupit genetické testy a synové tudíž spadli mezi takzvané odvrácené. I na dokonalé planetě se přece někdo musí starat o běžný provoz. Například o pohřby, to jest o vysílání zesnulých do vesmírného prostoru, ke hvězdám. Jako dárek k jeho dvanáctým narozeninám slíbí bratři Danielovi, že ho kousíček nad planetární střechu vyšlou. Je to však přísné tajemství.
Nadšený Daniel souhlasí – a probere se na obrovské hromadě mrtvol. Začíná hlavní část jeho příběhu, život na staré Zemi, jehož realita má hodně daleko k té kouzelné virtuální. A chlapec zjišťuje, že skoro vše, co se naučil, mu mezi lidmi, kteří bojují o každé sousto a neumějí číst ani počítat, k ničemu není. I když – přinejmenším dokáže vymyslet a vybudovat záchody, které by tak příšerně nepáchly.
Ráj jen pro někoho
Čtenáři Vopěnkových románů vědí, že autor dokáže napsat příběh, od kterého se nelze odtrhnout. V zásadě to platí i o Nové planetě, třebaže líčení Danielových putování a časté pasáže o jeho touze po tatínkovi a předchozím životě chvílemi působí zdlouhavě; asi by více než šestisetstránkové knize prospělo, kdyby byla o sto stran kratší. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že vzniklo poutavé dílo o lásce nejen milenecké, zradě, ceně vzdělání a odpuštění.
Románů o zpustošené Zemi najdeme ve světové sci-fi spoustu. Ten Vopěnkův je cenný především tím, že nutí k otázkám. Nakolik má privilegovaná skupina lidí právo vytvořit pro sebe nový svět za cenu života miliard lidí toho starého? A nakolik a kdy se ten nový svět začne ve jménu zachování postupně měnit v tyranii? Nakolik a za jakou cenu jsme schopni podlehnout pohodlí na úkor těch druhých? Odpovědi mohou být dost nepříjemné.
