Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Román je nebezpečný. Pro Grunberga i čtenáře

aktualizováno 
Zasnoubil se se sedmdesátiletou dámou a svou knihu propagoval lodní plavbou s kozou. A píše bestsellery. Holanďan Arnon Grunberg (1971).

Arnon Grunberg - Holandský spisovatel Arnon Grunberg (2007) | foto: Dan MaternaMF DNES

Narodil se 22. února 1971 v Amsterdamu německým židovským rodičům a s židovskou identitou se vyrovnává dosud. Vystřídal řadu zaměstnání, mimořádný úspěch slavil až jako autor hořkých, cynických a provokujících grotesek ze současnosti. Bestsellerem byla už jeho románová prvotina Modré pondělky (česky 1999).

Roku 1995 se odstěhoval do New Yorku, kde spokojeně žije dodnes. Jako Rakušan vydal roku 2000 pod pseudonymem Marek van der Jagt román Dějiny mé plešatosti, v němž vypráví příběh pohledného mladíka, který komplikovaně dospívá a neulehčuje mu to ani podprůměrné pohlaví. Za dílo dostal cenu pro nejlepší literární debut - tuto poctu však už získal jako Grunberg za Modré pondělky, což v Holandsku vyvolalo skandál.

V češtině mu kromě Modrých pondělků vyšly i romány Statisté a Fantomová bolest. Protagonistou Fantomové bolesti je rozporuplný spisovatel Mehlman, který si vytváří strategii pohodlného přežití - žít tak, aby to nebolelo.

Tvoří zásadně v kuchyni, doma se cítí v hotelu. Na nedávném Festivalu spisovatelů Praha ho nešlo přehlédnout ani přeslechnout. Ne že by Arnon Grunberg četl ve svém oblíbeném kožichu či oranžové síťovce, ale snad aby vyrovnal drobný vzhled, uvedl se razantními projevy: mikrofon takřka odkopl a scénu manželské hádky ze svého románu Fantomová bolest vykřičel.

Neměl jste někdy alergickou reakci na literaturu? Nesnil jste o pokojném obchůdku s květinami podobně jako jeden z vašich hrdinů, spisovatel Mehlman?
Samozřejmě mě při úmorných literárních debatách, při harcování z festivalu na festival někdy napadne, že má skutečná práce je sedět a psát, a ne o tom mluvit a obcházet recepce na ambasádách. Ale zatím jsem žádnou alergii na literaturu nepocítil.

Když jste začínal, plánoval jste, že psát budete deset let a pak si najdete něco jiného...
Měl jsem za sebou sérii krachů. Chtěl jsem být hercem, což se mi nepovedlo, pak jsem byl nakladatelem, a zkrachoval jsem. Když jsem začal psát, doufal jsem v úspěch u kritiky, ale nikdy bych nevěřil v ten komerční - že se prodá tolik knih, že z toho budu moci žít. Abych si nedělal plané naděje, umínil jsem si, že to zkusím deset let. Ale psaní je návykové. Vyvolává pocit, že psát musíte tak dlouho, dokud dokážete přemýšlet, a že další román bude ještě lepší. Jakmile ten pocit ztratíte, měli byste přestat. J. D. Salinger říkal, že byste po čase měli zmlknout.

Když už je psaní návykové - je také nebezpečné?
To doufám. Možná je to jen iluze, ale doufám, že romány, které píšu, jsou nějak nebezpečné. Jako spisovatel vždycky toužíte, aby se čtenář a jeho život po přečtení vaší knihy změnili. V tomto smyslu je to nebezpečné, protože změna může být k lepšímu, ale i k horšímu. Nebezpečné je to i pro autora - nejen z objektivních důvodů, že čtenáře rozčilíte natolik, že vám začnou psát výhrůžné dopisy: "Zabiju vás." Nebezpečí spočívá i v tom, že se stanete natolik závislým, že zajdete za všechny hranice. Literatura není tak nevinná, jak se říká. Často se uvažuje o literatuře jako o něčem něžném a křehkém, co je skoro na vymření a k čemu je potřeba přistupovat opatrně. Podle mne je literatura, román mnohem silnější, než si myslíme.

A jsou čtenáři rozzuření z vašich knih?
Některé jsem dost naštval, a nejen kvůli knihám, ale i článkům v novinách. Ale nevadí mi to. Nejhorší reakce, které se můžete jako spisovatel dočkat, je věta: dobré. Libuju si v radikálních ohlasech, ať čtenáři mé knihy milují, nebo nenávidí. 

Považujete se za výstředního autora?
Nechci být výstřední. Možná dělám věci, které nejsou obecně považovány za úplně normální, ale nechápu je jako výstřednost. Výlet s kozou byl odpovědí knižnímu byznysu a jeho marketingovým metodám: když chcete publicitu, proč neudělat něco absurdního? V New Yorku jsem potkal příjemnou dámu přes sedmdesát, stali jsme se přáteli, a jednou mi řekla, že se za celý život nikdy neprovdala - a že by chtěla být mou snoubenkou. Řekl jsem si, proč ne? Rád experimentuju. Být spisovatelem pro mě znamená experimentovat i v životě, činit rozhodnutí, která mohou být ostatními považována za poněkud extrémní.

Proč mají vaše postavy takový strach ze života?
Protože žít může být velmi bolestivé. Když si zachováte odstup, chráníte se. Více než života se mé postavy bojí ztráty kontroly, toho, že se stanou zranitelnými. Mají strach, že pak nedokážou přežít.

Je tedy lepší žít s emocemi, nebo bez nich?
Nemyslím, že by lidé měli pokaždé důvěřovat svým emocím. Někdy je lepší je trochu potlačit, neříkat vše, co vám přijde na mysl. Důležité je být laskavý, i když je to občas trochu nečestné, občas nenaslouchám emocím těch druhých. Samozřejmě - být emocionální bez emocí je smutné, ale žijeme v době, kdy si lidé myslí, že emoce jsou to hlavní. A já si to nemyslím - snažím se být racionální, ačkoli je to těžké a možná je to také iluze.

Není to nudné a pohodlné, stále se kontrolovat?
A proč ne? Nemyslím, že mám nudný život. Je to kompromis, kontrolovat se pochopitelně nedokážu stále, jsou okamžiky, kdy ztrácím nadvládu. Ale když chcete být disciplinovaný autor a rozhodnete se, že psaní je důležité, znamená to, že se občas vzdáte jiných věcí.

Píšete, že život znamená předstírat, hrát určitou roli.
Do určité míry. Znamená to být v životě hravý, nemít absolutní cíle. Všichni hrajeme - vy novinářku a já autora, je to naše sociální povinnost. Dospělí jen opakují dětskou hru, ale berou ji příliš vážně a zapomínají, že je to hra. Tou nejhorší iluzí je myslet si, že nehrajeme.

Jak vznikl váš pseudonym Marek van der Jagt?
Van der Jagt patří k literární tradici vymýšlet si, vytvářet novou identitu, nová jména. Někteří lidé v Nizozemsku to asi úplně nepochopili.
Zvláště když jsem jako Marek van der Jagt vyhrál podruhé cenu pro nejlepší prvotinu, kterou jsem předtím dostal jako Grunberg. Usvědčil mě lingvista v Římě, který naskenoval patnáct holandských románů vzniklých po druhé světové válce, vložil do speciálního počítačového programu
a prohlásil: Marek je Arnon. Musel jsem se Marka vzdát a lidem říkám, že zemřel. Ale jednou bych rád zkusil ženskou identitu.

Není váš život v New Yorku jen útěkem před Nizozemci, jak je často interpretováno?
Odešel jsem za láskou. Ale abych byl upřímný, odstup mi vyhovuje, a i když do Amsterdamu jezdím často, žít bych tam už nechtěl. Chtěl jsem odejít, ale New York pro mě nebyl něco zvláštního. Když mi bylo šestnáct sedmnáct, toužil jsem utéct do Berlína.

Protože tam máte kořeny?
Moji rodiče se narodili v Německu - otec je ročník 1912 a maminka 1927, byli to Židé, kteří se poznali po válce a usadili se v Amsterdamu. V Nizozemsku se nikdy necítili úplně doma, mluvili mezi sebou německy a poslouchali německý rozhlas. Otec uměl skvěle holandsky, ale měl silný německý přízvuk, a když šel do obchodu, mysleli si, že je bývalý nacista - dlouho tam převládala protiněmecká nálada. Vyrůstal jsem se starými rodiči, kteří stále toužili po Německu, a někdy jsem se za ně styděl. Otec mě vyzvedával ze školy a já mu říkal: Nechoď tak blízko, ať tě spolužáci nevidí. Teď je mi šestatřicet a paradoxně mluvím s akcentem já. Nizozemství pro mě vždy znamenalo něco dočasného, a když jsem začal psát, získával jsem novou identitu - jinou než tu, do které jsem byl vnucen tím, že jsem se narodil v Amsterdamu německým židovským
uprchlíkům. Ve Spojených státech žiju dvanáct let a navzdory všemu se tam cítím více doma než v Nizozemsku.

A co vaše židovská identita, ke které ve svých knihách odkazujete?
Nejsem věřící. Je důležitá, protože jí nemůžu uniknout a možná bych se o to ani neměl pokoušet. Možná je důležitá, protože má matka stále žije a přeje si, abych si jednou vzal židovskou ženu. Mnohé z žen, s kterými jsem chodil, Židovky nebyly. Vlastně se nemůžu oženit, protože bych zabil svou matku. Vystihuje to výrok Adama Phillipse, psychoanalytika a autora, kterého mám velmi rád: vaši identitu vytváří i to, čemu chcete uniknout, i ten, kým být nechcete.

A proč chcete unikat?
Nerad bych se tu příliš analyzoval, ale samozřejmě to souvisí s tím, že všichni nějak bojujeme s místem, v němž jsme vyrostli.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Prezident Václav Havel se svou první ženou Olgou na Hrádečku v roce 1993
RECENZE: Utajené vládkyně by si zasloužily více autorovy péče

Říká se, že za každým velkým mužem se skrývá ještě větší žena. Tak otevírá spisovatel a novinář David Glockner svou knihu Utajené vládkyně, ve které píše o...  celý článek

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Kunal Nayyar na Emmy Awards (Los Angeles, 22. září 2013)
Manželka si myslela, že Teorie velkého třesku je porno, líčí herec

Kunal Nayyar patří mezi nejlépe placené televizní herce světa. Už deset let září v oblíbeném sitcomu o partě kalifornských podivínů Teorie velkého třesku jako...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.