Zajícova inscenace především postrádá jakékoli vnitřní napětí, náboj a strhující výkony. Lorkovo dílo soustavně narušují zbytečné vnějškové efekty.
Hrdinové sice na jevišti umírají, v proudu hudebních vložek, tanečků a odříkávání dialogů je však spolehlivě udolán i básnický charakter textu. Úvodní slibná píseň v podání Terezy Nekudové (Smrt) a Lukáše Buriana (Měsíc) ještě navozuje patřičnou atmosféru, navíc je příznačné, že se na scéně jako první objevuje právě Smrt.
Muzikální čísla však postupně narůstají, takže před přestávkou zpívají, poskakují či tleskají skoro všichni účinkující. A k bezchybnému zpěvu Nekudové mají někteří hodně daleko.
Rockeři míchaní se strašidly
V první polovině inscenace je ústředním prvkem obří stůl v různých pozicích, které jsou dané místem, na němž se právě nacházíme. Na stole či kolem něj se odehraje vše podstatné.
Během svatebních příprav tu za černým poloprůsvitným závěsem sedí panenka oblečená do bílých šatů.
Nevěsta o svém životním kroku pochybuje a panna signalizuje, že tragická událost je nevyhnutelná. Jednotlivá prostředí režisér také dokreslil barevným svícením – přinejmenším růžový odstín však působí trochu podivně.
Druhou půlku opět zahajuje výstup Smrti a Měsíce. Proměna je razantní, nechybí výrazné líčení a blyštivé oblečení, takže postavy z nepochopitelných důvodů připomínají rockové hvězdy kombinované se strašidly.
Překvapivé vystoupení s elektrickou kytarou je jako z jiné hry. Děj se však nakonec posune: Smrt uplete oběma sokům síť z rudého klubíčka, aktéři se do ní chytí a hrůza je dokonána.
Z herců vyniká Jitka Smutná coby Matka. Propastný rozdíl mezi ní a Nevěstou Máši Málkové je zřetelný zejména v závěrečném obrazu. Zatímco Smutná předvede bolestně niterný prožitek ze ztráty syna, její kolegyně si s truchlením nad mrtvými víceméně neví rady. Bezradnost maskuje hysterií a afektem, čímž částečně ničí dojem ze smutného finále.
Jaromír Nosek zvládl Ženicha se ctí, zato Leonardo obsazený Alešem Procházkou budí rozpaky. Z kontextu vyplývá, že by měl být v podobném věku jako Ženich. Vedle mladé manželky a milenky působí tento zralý muž spíše jako jejich táta a při vší dobré vůli lze jen stěží uvěřit, že má "horkou krev", o níž sám mluví. Tu bohužel postrádá nově uvedená Krvavá svatba jako celek.
F. G. Lorca: Krvavá svatba
Režie: Ondřej Zajíc
Divadlo Rokoko, premiéra 13. února 2009.
Hodnocení MF DNES: 30%
