Záměr inscenovat román Rok na vsi Aloise a Viléma Mrštíkových měl na úplném začátku tehdejší dramaturg brněnského Národního divadla Miroslav Pešák (taktéž pozdější umělecký šéf zlínského divadla), inscenace však nakonec nevznikla. Roku na vsi se místo toho chopilo Národní divadlo v Praze, kde jej úspěšně dramatizoval režisér Miroslav Krobot.
Z románu, který strukturou připomíná kroniku, vyhmátl a propojil několik osudů obyvatel románové vísky Habrůvky a rozčlenil děj do obrazů přirozeně členících venkovský rok, jako jsou například masopust, hody nebo vojenský odvod.
"Miroslav Krobot dokáže vyprávět na divadle ´seriál´ s mnoha a mnoha osudy, pečlivě rozvrství, domyslí a sklene motivy a linie jednotlivých zvolených postav, které v románě – v němž je postav a postaviček přehršel – jsou mnohdy vykresleny jen v několika obrazech či strohém popisu," vysvětluje dramaturg inscenace Vladimír Fekar.
Krobotovu úpravu se proto rozhodl využít i Pitínský, ačkoli před lety napsal adaptaci vlastní. "Dramatizaci měl jsem z roku 1991, trošku příliš košatou. Krobotova je lepší, rovněž však i Břetislava Rychlíka. Dlouho jsem mezi oběma váhal, snažil jsem se nepodlehnout kouzlu jednoho, natož druhého. Vzali jsme nakonec Krobotovu a doplnili částečkami z Rychlíka. Sám jsem napsal jakousi operu podle nejrozkošnější kapitoly románové kroniky, totiž Zelený čtvrtek, o dcerce silůvského panství Olze, při jejíž svatbě hořelo pět stohů. Literatura jak od Demla – a ještě o něco lepší, protože ne tak sebestředná," říká Pitínský.
Včely a stohy slámy
Ty stohy však přece jen v Pitínském uvázly: scénu si totiž vysnil jako stodolu s balíky slámy a také se rozhodl, že si vyzkouší práci jevištního výtvarníka a scénografii připraví sám. Za tímto účelem navštívil několikrát moravský venkov včetně obce Diváky, která Mrštíkovým sloužila jako inspirace k románové Habrůvce. Ke spolupráci však nakonec přizval i zkušené jevištní výtvarníky.
"Scénu kdysi, do Mahenovy činohry, měl dělat Petr Lébl. Dokonce jsme již byli na jevišti. No, myslel jsem, že bych v tom měl nějak pokračovat sám, nežli se o tom s někým bavit. Ale je to obtížná disciplína, na niž nejsem úplně připravený. Možná bych teď, zrazen vlastní pýchou, měl mít pocit, že jsem selhal. Nějakou naději si ale přece jenom dávám. Se scénou mně pomohla paní Jiřikovská a pánové Slovák a Houžva. Bez nich by to spadlo," tvrdí upřímně režisér.
A pokračuje: "Na výletech jsme byli v Divácích ještě s Mirkem Černým, který napsal krásnou hudbu. On se tam zajímal jenom o včely a vykopávky. Pak jsme byli ve Vnorovech, Vlčnově a takhle jezdili po tom kraji. V Hroznové Lhotě u Pavliců, kvůli stohu."
Žádný strnulý folklorDramaturg Vladimír Fekar doplňuje, že putování po moravském venkově přineslo ovoce. V hudbě skutečně zazní zvuky ze včelího úlu, detaily z krajiny inspirovaly scénografii.
"Mnohé scénografické prvky jsou na dnešním moravském venkově stále k vidění, jako třeba stohy slámy, zrezivělé stroje, obracečky, pluhy či uhnívající zašlá dřevěná vrata. Při pohledu na scénografické řešení si uvědomuji, že bez toho, aby si Pitínský věci osobně ohmatal, by na jevišti nebyly," je přesvědčen Fekar.
Autentických věcí se na jevišti objeví více, například hudební nástroje. Od režiséra Pitínského však nelze čekat, že by vytvořil strnulý folklorní obrázek.
"Folklor je hloupé přenášet do dramatického tvaru. Člověk něco na jevišti udělá, ale stejně to vypadá spíš eskymácky než moravsky. U nás řvou chasníci Ejchuchu! tak, že se člověk domnívá, že se dívá na Malého velkého muže. Nebo jeden herec řekne Vitaj tak, že je v tom slyšet Welcome z Butche Cassidyho a Sundance Kida! Tak úzkou branou procházejí kultury blízko sobě," popisuje Pitínský svým košatým jazykem.
V inscenaci si zahraje celý soubor, režisér obsadil také Josefa Králíka, herce amatérského Divadelního souboru Jana Honsy Karolinka.
