Roky končící na číslici čtyři jsou v hudebním kalendáři spojeny s výročími Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka i dalších osobností české hudby. Odtud pochází snaha prezentovat českou kulturu navíc speciálním "Rokem".
Slavilo se už za komunistické totality, ale o to nejde, propagovat českou hudbu má rozhodně smysl i nyní, přesněji řečeno bylo by dobré dát takovému počinu smysl nový. Anebo od něj raději upustit.
Jednotlivým institucím, jako třeba zrovna České filharmonii, nelze upřít vlastní invenci. Něco představily i na tiskové konferenci ministerstva kultury, které oficiálně prezentovalo Rok české hudby 2014. Když však jeho zástupci měli vysvětlit, v čem vlastně spočívá role státního úřadu, tedy kromě inventarizace všech, dosud zhruba 800 akcí, zda pro jejich výběr existuje nějaké kritérium a zda má celý projekt nějakou konkrétnější ideu, zůstávali u obecných sdělení o nutnosti reflexe a koordinace. Ostatně i v tiskových materiálech a na webu projektu převládají univerzální formulace.
Umělecká záštita, kterou poskytla Kožená s manželem sirem Simonem Rattleem a jméno Jiřího Bělohlávka jakožto čestného prezidenta sice dodávají zdání prestiže, ale to samo o sobě nestačí. Vzniká obava, že podobně jako před deseti lety nebo v případě mozartovského výročí roku 2006, to bude mamutí akce "co dům dal", pod kterou se vejde všechno možné, ale výsledky budou maximálně dílčí.
